David Hartl, narozen 20. ledna 1974 v Rýmařově, v České republice. Vyrůstal v Břidličné, ve Velké Štáhli a v Bruntále. Nemá sourozence, vychováván pouze jedním z rodičů (matkou - Jaroslava Hartlová). V dětství prodělal spalničky a téměř oslepl. Zachránila ho svou péčí jeho babička z matčiny strany (Anna Grigová, - zesnulá), když u ní s matkou krátce bydlel jako dvouleté dítě. Vyrůstal v chudobě a tichosti. Docházel na základní školu v Bruntále, krátce v Dětřichově nad Bystřicí a v Lomnici u Rýmařova. Po nesouhlasu jeho matky se studiem na vojenské škole ve Vyškově na Moravě odešel na Střední odborné učiliště železniční v České Třebové, kde strávil rok na internátě. Předmětem studia čtyřletého maturitního oboru učiliště byla elektrotechnika, jíž se nevěnoval a ponořoval naopak do soukromého studia humanitárních věd, především tehdejšího díla Karla Marxe, Kapitál. Z tohoto předmětu své četby napsal své první literární dílo, za které získal na učilišti ocenění pedagogů. Nebylo ale nikdy veřejně publikováno a nachází se v archivu.

Přestože se věnoval materialistické filozofii, věřil v Boha a spojoval víru s vědou, za což sklidil jak uznání, tak i výsměch. Během výuky nejednou poučoval učitele o názorech Karla Marxe, čímž sklízel jejich napomínání, ale naopak popularitu studentů. Proto byl také zvolen studenty ve svobodném hlasování k činnosti ideově-politického referenta třídy. Vzhledem ke špatnému prospěchu opustil učiliště po ukončení 1.ročníku a přešel na střední odborné učiliště jako obráběč kovů. I toto učiliště opustil z důvodu neprospěchu a po skončení povinné školní docházky začal pracovat jako brigádník u technických služeb. Zde se spřátelil s bývalými vězni, propuštěnými na základě rozsáhlé amnestie prezidenta Václava Havla. Nejméně dva z nich byli odsouzeni za protisocialistickou činnost. S jedním z nich pracoval na hřbitově v Bruntále. Podle svého tvrzení právě zde spatřil v bývalé márnici Ježíše Krista, jak sedí opřený o rezavý železný kříž.

Na hřbitově studoval knihy vypůjčené z městské knihovny, společně s jedním z amnestovaných politických vězňů. Podle svého tvrzení se stal poustevníkem a trpěl touhou po lásce, která nebyla opětována dívkou z jeho vzdálené rodiny. V tomto období začal mít vize Panny Marie, o čemž psaly s výsměchem i bruntálské noviny Patriot. Jeho vize byly tak časté, že tomu nebylo možné ani věřit a zmínky o nich vyvolávaly pohoršení i posměch lidí.

V roce 1998 pracoval bezplatně v redakci novin v Bruntále, kde podle svých slov vynakládal úsilí v pomoci nespravedlivě stíhaným lidem a zpracovával stránku Ze soudních síní. Přestože, jak uvedl, vynakládal tuto snahu za účelem druhým pomáhat a chránit je před útlakem mocných, nedočkal se vděku, ale pomluv. V prostředí, kde vyrůstal, tak pochopil lidskou stránku těch, kdo nemají víru a jsou ovlivněni sobectvím. K lidem na Moravě proto nepřilnul. Řekl: "Nikdy jsem nebyl jedním z nich, jako bych se tam ani nenarodil. Nenávist jsem pociťoval, kam jsem šel. Všude jen pýcha a závist, hrubost a nevzdělanost. A vzdělanost - ta byla v tomto prostředí horší než cokoliv jiného. Má pomoc druhým přišla vniveč. Nedokázali mi odpustit, že se liším. Vnímali a posuzovali moji víru jako šílenství, jako blud, který je potřeba eliminovat. Neměl jsem přátele. Mým přítelem byl Ježíš, a to jim bylo k smíchu, stejně jako on sám. Na svou otázku, proč jsem se mezi nimi narodil, jsem nikdy nenašel racionální odpověď. Ani Bůh mi ji nedal. Jsem si však zcela jist, že všechny potíže tohoto národa pramení z odsudku lidí vůči evangeliu pravdy a jeho požadavku milovat. S něčím, jako je láska, jsem se v Česku nesetkal. To, co je běžné v každé jiné zemi na světě, je Čechům zcela cizí. Jejich osud proto není a nebude mým osudem. Když vidím dnes, po spoustě let, v jakém marastu chudoby a kriminality se ocitá tento národ, jaké má ve svém čele politiky a jaké má po tolika obdobích změn zákony, je mi smutno a plakal bych. Proto vím, že je potřeba usilovat o změny, vrátit lidem lásku, která jim chybí a doufat a modlit se, aby se našla cesta, jak docílit požehnání. Bude to však obtížný úkol a já nejsem tak naivní, abych si myslel, že se toho dožiji."

Sedm měsíců strávil v USA ve státě Západní Virginie jako uklizeč kina, vysával sály a čistil toalety. Za svou práci v noci nedostával plat a živil se z nalezených papírových bankovek za sedadly v kinosále. Na nápoje mu peníze nestačily a proto pil Coca-Colu při práci v kině, při čemž ho snímaly kamery, kterých si nevšiml. O tom se dozvěděl jeho otrokář vystupující pod falešným jménem, ale českého původu, před kterým s pomocí dvou Čechů z jiného federálního státu utekl do Indiany. Tady strávil 3 měsíce ještě tvrdší prací ve dvou velkých kinech a během dopoledne se teprve vracel do dřevěné chýše, kde spával na zemi.

Jeho další český zaměstnavatel mu vyhověl a poskytl možnost odchodu z USA na vlastní část nákladů. I v Indianě pil tajně Coca-Colu během noční práce a opět byl zaznamenán kamerou. I v Indianě neměl dost peněz na jídlo a živil se popcornem z popelnice. Týden po odchodu z Indiany strávil na letišti J. F. K. v New Yorku, kde spával nemytý a hladový pod oknem, kolem kterého často procházeli letištní policisté. Pomoc mu neposkytli, ale nechali ho v hale přespávat. Po marných žádostech o pomoc u ambasády mu zachránil život Čechoameričan, který ho odvezl do svého domu, umožnil mu, aby se umyl a oholil, převlékl do darovaného oděvu a koupil mu jídlo.

V současné době bydlí v Praze. Svou první knihu napsal v roce 2013, Básně o Bohu. Po dalších třech letech drama Kolegium, které bylo zveřejněno a stalo se v rekordním čase známým i na Slovensku a v Polsku. V obou těchto zemích, zejména v Polsku, bylo vyprodáno.

V průběhu měsíce srpna 2016 zpracoval dokument pod názvem Operace Marika. Má podobu thrilleru, v němž mimo další skutečné osoby vystupuje v přímém ději i bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar.
V červenci vyšly Básně zbožné, průřez dílem za uplynulé 2 roky. V jediném roce se tak střetávají v distribuci hned 3 knihy autora.