Jan Dvořák je autorem psycholozujících románů a novel, kritik a teoretik filmu.

Jan Dvořák se narodil v rodině učitele a klavíristky. Blízkým přítelem rodiny byl malíř Otakar Kubín – Coubine. Korespodence mezi rodiči a tímto česko – francouzským umělcem využil Dvořák k napsání románu Odvrácená strana obrazu.

Za 2. světové války žil Jan Dvořák v Kolíně, do základní školy chodil v Praze. Po ukončení Střední průmyslové školy grafické, na které maturoval v roce 1957, vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté nastoupil jako redaktor do Východočeského nakladatelství v Hradci Králové, do roku 1970 byl jeho šéfredaktorem, v letech 1990 – 92 ředitelem.

Jan Dvořák externě pracoval jako dramaturg a vysokoškolský učitel. Od roku 1992 vyučoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, od roku 1994 (již jako docent), byl vedoucím Ústavu českého jazyka a literatury téže fakulty.


Od konce 50. let publikoval Jan Dvořák své prozaické a kritické texty v různých kulturních periodikách, vedl i filmové rubriky.

Próza:
Zločin naruby – 1967, psychologicko – kriminální novela, v níž použil techniku filmového střihu a montáže.

Biografické a úvahové rysy mají díla:
Domácnost – 1977, baladická novela
Kamenný lev – 1990, román
Úkazy na obloze – 1987, román v povídkách

Cesta ze samoty a odcizeného světa je tematem prozaických děl:
Láska před západem slunce – 1973
Milá, milý, nejmilejší – 1990

V analytických románech z 80. let kritizuje pokleslé formy života, zejména kariérismus, neupřímnost mezilidských vztahů a konzumní životní styl:

Hledání v panelovém městě – 1981
Skalp – 1984
Spolek svedených a opuštěných – 1987

Odvrácená strana obrazu – 1983, reflexivní román o významu umění v životě člověka(s využitím korespodence mezi jeho rodiči a malíře Oty Kubína – Coubine.