Jasunari Kawabata byl japonský prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Jasunari Kawabata se narodil v lékařské rodině. Ještě v dětství osiřel a dlouho se s tím těžko vyrovnával, trpěl citovou osamělostí. Studoval na Tokijské univerzitě a ještě jako student byl spoluzakladatelem neoimpresionistického časopisu Umělecký věk. V roce 1968 mu byla udělena Nobelova cena.

Jasunari Kawabata zemřel z neznámých příčin sebevraždou.


Dílo Janusari Kawabata vychází z národních tradic, je uznáváno jako syntéza japonských estetických hodnot (mj. i Nobelovou cenou). Jako zástupce modernistického směru byl členem neosenzualistické literární skupiny.

Próza:
Z počátku psal Kawabata autobiografické prózy:
Deník šestnáctiletého – 1925
Tanečnice z Izu – 1926

Sněhová země – časop. 1935, novela patřící k vrcholů, tvorby J. Kawabaty, příběh o životních osudech dvou dívek Komako a Jóko. Věnuje pozornost jejim charakteru, zvláště sebeobětování gejši Komako a to z pohledu cestovatele Šimamury. Ráz novely je zvýrazněn splýváním povahy a osudů člověka s přírodou, koloběh všedních dnů který je neměnný, bezútěšnost pomíjivosti lidského života.

I další prózy charakterizují autorův psychologický přístup, vyrovnanou sentimentalitu, budhistické teze a melanchonický stesk z pomíjivosti života.
Měsíc na vodě – 1949
Tisíc jeřábů – 1949
Hlas hory – 1954
Spící krasavice – 1968

Velkou úlohu v jeho próze hrají květy a příroda.