zavřít
Upravit životopis

Životopis

Karl Kraus vyrůstal v rodině jičínského židovského majitele papírny Jakoba Krause a jeho ženy Ernestiny. V roce 1877 se rodina přestěhovala do Vídně, kde Kraus studoval na Vídeňské univerzitě filozofii a německou literaturu.

Od roku 1896 působil jako herec, divadelní režisér. Krátce působil ve skupině Jung Wien, která soustřeďovala přední osobnosti kulturní Vídně, např. básník Peter Altenberg, dramatik Hermann Bahr a spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Felix Salten. Od roku 1897 působil jako novinář.

Od roku 1899 vydával vlastní noviny, Die Fackel (Pochodeň), ve kterých pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus a v neposlední řadě i psychoanalýzu. V prvním období měl řadu externích přispěvatelů z řady uměleckých profesí. Do Die Fackel psali např. spisovatel Peter Altenberg, básník Richard Dehmel, kabaretiér a novinář Egon Friedell, malíř Oskar Kokoschka, židovká básnířka Else Lasker-Schüler, architekt Adolf Loos, spisovatel Heinrich Mann, hudební skladatel Arnold Schönberg, švédský dramatik August Strindberg, básník Georg Trakl, spisovatel Frank Wedekind, pražský spisovatel Franz Werfel nebo britští spisovatelé Houston Stewart Chamberlain a Oscar Wilde. Od roku 1911 publikoval Kraus už pouze svoje vlastní články. Vydával ji až do své smrti (poslední číslo vyšlo v únoru 1936). Celkem vyšlo 922 sešitů o dohormady více jak 20 000 stranách. (Krausovým zvykem ovšem bylo vydavát dvoj-, troj- i čtyřčísla, takže některá vydání čítala přest 300 stran).

Krom žurnalistiky se věnoval i esejistice. Přednesl na 700 veřejných přednášek na literární témata (Bertolt Brecht, Gerhart Hauptmann, Johann Nepomuk Nestroy, Johann Wolfgang Goethe a William Shakespeare). Při přednáškách rovněž zpíval doprovázen na klavír (přezpíval tak sám vídeňskému publiku např. Offenbachovy operety). Pořádal přednášková turné, mj. i v českých zemích.

Kraus se nikdy neoženil, přestože se od roku 1913 až do své smrti vážně ucházel o českou baronku Sidonii Nádhernou, kterou navštěvoval na jejím sídle ve Vrchotových Janovicích. Jedním z důvodů, proč baronka Náderná odmítla jeho nabídky, byl básník Rainer Maria Rilke, který byl jiný její blízký přítel, který jí sňatek s Krausem vymluvil.

Karl Kraus byl známý svým nízkým sebevědomím (i přes svá častá veřejná vystoupení) a jeho misantropie byla legendární.

Kraus trpěl stavem, který je označován jako "židovská sebenávist". Jeho publikační činnost byla silně antisemitsky orientovaná (když mluvil o německém judaismu, používal termíny jako "myšina" atd.). V roce 1898 se dostal do konfliktu se zakladatem sionismu, Theodorem Herzlem. O rok později se židovské víry veřejně zřekl a mezi lety 1911 až 1923 byl dokonce členem Katolické církve. Jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos.

V roce 1936 zemřel ve Vídni na srdeční embólii. Kraus neměl téměř žádný vztah k Čechám. Mezi jeho obdivovatele patřil například Karel Čapek.

Dílo Karla Krause
Krausovým největším dílem je apokalypstická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), které vzniklo v letech 1915 až 1919 jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními (pruští vojáci v zákopu během bombardování reší, jakou píseň si nechají zahrát) i tanečními čísli.

Sám Kraus tento divadelní tvar na pomezí tragedie a operety s nejzřetelnějšími prvky satiry uvedl takto: "Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi 10 večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi." (Převzato z XXX). Nesnesitelnost shlédnout Poslední dny lidstva podle Krause vězela v ostré kritice měšťácké společnosti. Je-li dnes kdekoli ve světě Krausův text uváděn nezkrácený, jedná se vždy o divadelní událost prvotřídního významu.

Druhou výraznou Krausovou prací je kniha Die dritte Walpurgisnacht (česky Třetí Valpuržina noc) obsahují téma nástupu fašismu a s ním spojeného násilí. Kraus ji napsal v roce 1933 (měl vlastní zkušenosti s nastupující nacistickou mocí z Berlína, kde pobýval těsně před Hilterovým nástupem k moci). Krausovou inspirací pro tuto práci byla slavná scéna čerodějnického děje z Goethovy rozsáhlé básnické skladby Faust. Byla vydána až posmrtně v roce 1952.

Z dalších lze jmenovat alespoň výběr z desítek Krausových studií, esejů a novinových statí, z nichž většina vyšla v Die Fackel.

- Die demolierte Literatur, 1897.
- Eine Krone für Zion, 1898.
- Sittlichkeit und Kriminalität, 1908.
- Weltgericht, 1919.
- Nachts, 1919.
- Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929.
- Literatur und Lüge, 1929.

Karl Kraus

62 let, spisovatel, dramatik a novinář