Zdeněk Urbánek byl prozaik, překladatel, esejista a kritik.

Zdeněk Urbánek pocházel z kultivované evangelické rodiny. Po maturitě krátce studoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po uzavření vysokých škol pracoval jako nakladatelský redaktor a potom jako kočí na otcově statku. Za okupace ukrýval několik židovských dívek, za což mu bylo v roce 1993 uděleno v Izraeli vyznamenání.
Po válce byl novinářem, 1949 – 57 lektorem v Čs. státním filmu, poté se živil překlady z angličtiny. V 60. letech psal do časopisu Divadlo. Během 70. a 80. let nesměl publikovat, svá díla uveřejňoval v samizdatu.


Generační blízskost Zdeňka Urbánka s K. Bednářem a J. Ortenem se projevila v jeho prvních dílech:

Člověk v mladé poezii – 1940, esej
Příběh bledého Dominika – 1941, román

Dále se to projevilo v prvních básních a prózách, které vyjadřují pocity chaosu a existenciální nejistoty.

V pozdější prozaické tvorbě se sblížil s poetikou Skupiny 42.
Stvořitelé světa – 1984 samizdat, Brno 1995.
Zvláštní případy – 1993, eseje a komentáře věnované jeho literárním současníkům.

Výrazně zasáhl Uránek v 50. letechdo českého překladatelství , především novými překladyShakespearových dramat.