zavřít
Upravit životopis

Životopis

Dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911-1973) však byla od roku 1970 nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka.

Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka (* 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková (* 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.

Publikovala zejména v novinách a časopisech: Mateřídouška (zde v roce 1964 debutovala), Červený květ, Host do domu, Dokořán, Tvář, Sluníčko, Lidová demokracie, Rovnost, List pro literaturu, Zvonky, Literární noviny.

V první polovině 60. let měla Zuzana Nováková dvě samostatné výstavy v Praze (Rokoko, Viola).
Od druhé poloviny 60. let spolupracovala s Čs. rozhlasem, pro který psala zejména pohádky z rozhlasových cyklů Zlatohlásek a Pohádky na dobrou noc, v 70. a 80. letech s Jaroslavem Novákem i několik pohádek rozsáhlejších (např. O dívce s tisícem copánků, O krásné Güldžamal, Panna z vosku).

Čs. televize přebírala od 70. let muzikál a hudební pohádky vzniklé na její libreta a uváděné různými dětskými soubory (Peluňka na výletě, 1972; Jak kůzlata zabloudila, 1974; Jak Atanas přemohl tureckého sultána, 1976 – s Jaroslavem Novákem, hudba Petr Fiala) a po roce 1989 koncertní oratoria složená na její verše. Verše a libreta Novákové zhudebnili například Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala, Jan Hanuš, Miloslav Hába, Bedřich Nikodem, J. V. Renč a Tomáš Šenkyřík. Vysílala se také televizní dramatizace básně Legenda o princezně Anežce (1992, sc. + Jaroslav Novák, r. Rudolf Tesáček). Pro Slovenskou televizi psala Nováková pohádky pro cyklus Večerníčky. Na motivy knížky Děvče s copánky vznikla divadelní hra Střepinky (rozmnož., 1979, dramatizace S. Pavelková), pražská Viola uvedla pod názvem Mušle zázraků dramatizaci pohádek Novákové (1983, sc. a r. František Skřípek).

Pouze v zahraničí byly vydány Contes des Pays du Caucase (1977, Pohádky z Kavkazu; další vydání německy, italsky, holandsky); v češtině byly texty otištěny v jiných edicích.
Užívala pseudonymů J. Z. Svoboda, Ludmila Poláková a Maria Narratová.
Od samého počátku své tvorby si Nováková vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou, kde lidé i věci touží po harmonii, lásce, něze a čistotě a kde obdobně jako v biblickém ráji lidé a zvířata žijí v láskyplné symbióze. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Byla-li v 60. letech poezie Novákové leckdy ohrožována zdobnou dekorativností, zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti (Ticho plné hudby). Projevilo se to nejen ve větší intenzitě a hutnosti básnického výrazu, ale i těsnějším sepětím s jistotami domova a rodiny, jež Nováková v duchu křesťanství vnímá jako hodnoty transcendentální. Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce; Zdislava, plamen Boží).

Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila).

Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.

Zuzana Nováková

73 let, spisovatelka, prozaička, básnířka