André Gide byl francouzský prozaik a dramatik a publicista. V roce 1947 získal Nobelovu cenu za literaturu.

André Gide se narodil v rodině s přísnou výchovou dodržování mravních norem. Sám se však stal vyhraněným individualistou. Zabýval se vztahem jedince a společnosti, otázkou svobody člověka. Byl levicového zaměření, spolu s Malrauxem intervenoval u Hitlera za propuštění bulharského komunistického politika Dimitrova, neprávem obviněného ze zapálení Říšského sněmu v Berlíně.


V prvních svých dílech se André Gide hlásil k symbolismu.

V lyrické próze přichází s rehabilitací smyslové svobody člověka, bez ohledu na morální konvence a náboženské příkazy:

Pozemské živiny - 1897
Imoralista - 1902, román o střetu silné individuality se svazujícím prostředím

Vatikánské kobky - 1914, satirické povídky o nepravém papežovi. Dílo s podtitulem "Bláznovská fraška" karikuje spiklenecké praktiky zednářů a bigotní katolicismus.

Penězokazi - 1925, román má epický základ, z něhož vyplývá pokrytecká morálka společnosti. Provázen je úvahami o tzv. čistém románu.

Deník Penězokazů - 1926, esej připojená k románu. V ní vyložil Gide svůj tvůrčí záměr očistit falešné umění.

Gide se celý život zabýval literární problematikou v četných esejích.
Psal i cestopisy:
Kongo - 1927

Návrat ze Sovětského svazu - 1936, reportáž v níž vyjádřil rozčarování nad poměry v zemi, kterou navštívil na pozvání Moskvy.

Zemři a živ budeš - 1926, román autobiografického charakteru

Autobiografický charakter mají i jeho deníky.

Z dramatické tvorby se uplatnila dramata:
Oidipus - 1932
Theseus - 1946