Jan Čep

spisovatel, překladatel, esejista

Narození:
31. prosince 1902
Úmrtí:
25. ledna 1974
Upravit profil
Jan Čep byl spisovatel, esejista a překladatel. Jan Čep se narodil v rodině chalupníka a truhláře jako nejstarší z deseti sourozenců. Venkov, hluboké rodové kořeny a prožívání katolického křesťanství formovaly od počátku jeho osobnost. Jan...

Životopis

Jan Čep byl spisovatel, esejista a překladatel.

Jan Čep se narodil v rodině chalupníka a truhláře jako nejstarší z deseti sourozenců. Venkov, hluboké rodové kořeny a prožívání katolického křesťanství formovaly od počátku jeho osobnost.

Jan Čep studoval gymnázium v Litovli, kde maturoval v roce 1922. Tehdy vznikly i jeho první práce, které uveřejňoval v Moravskoslezských novinách.

Na Filozofické fakultě UK v Praze studoval Jan Čep češtinu, angličtinu a francouzštinu. Se seminářem navštívil v roce 1923 Anglii. Reportáž z cesty vycházela postupně v Moravskoslezském deníku.

Na vysoké škole získal Jan Čep také přátele z okruhu katolických autorů kolem časopisu Rozmach. V roce 1926 přerušil studia, pobýval ve Staré říši i J. Floriana a podílel se na jeho edici Dobé dílo. Poté bydlel v Praze a v Berouně a na doporučení F. X. Šaldy se ho ujal ředitel Melantrichu Bedřich Fučík. Jan Čep zde pracoval jako lektor.

2. světovou válku prožil Jan Čep doma v Myslechovicích, studoval a psal eseje a povídky. Po válce, v roce 1947 byl členem delegace katolických intelektuálů v Římě na kongresu Pax Romana. Záhy se stal i členem Katolického výboru UNESCO. V únoru 1948 provázel anglického spisovatele Grahama Greena při jeho návštěvě v Čechách. V srpnu téhož roku pak Jan Čep opustil republiku.

V letech 1951 - 55 pobýval Jan Čep v Mnichově jako komentátor Rádia Svobodná Evropa. Jeho domovem se nakonec stala Francie. V Paříži, kde žil a kde se i oženil, vznikala další jeho díla.

Dílo Jana Čepa:

Přestože Jan Čep patřil generačně k poválečným spisovatelům, nezařadil se do žádného literárního proudu. I když pracoval se spisovateli římskokatolicky stejně zaměřenými, distancoval se od jejich politických aktivit.

Jan Čep byl podobně jako Vladimír Vančura "básníkem prózy". Oproti němu však používal méně archaismů. Čepova řeč je klidná a vlídná, mnohotvárná jako jeho milovaná venkovská krajina. V patriarchátním venkovském životě viděl útočiště před moderním světem, návrat ke kořenům.

Jan Čep byl především povídkářem. Napsal jediný román.

Hranice stínu - 1935, v románu životem zklamaný učitel Prokop Randa hledal útočiště v rodném kraji u svého dědečka. Druhý hrdina románu Jan Šimon našel štěstí je tak, že poklidnému běhu věcí unikl.

Próza-povídky:
Dvojí domov - 1926
Vigíllie - 1928
Zeměžluč - 1931

Letnice - 1932, Děravý plášť - 1934, ústředním motivem obou povídkových sbírek je domov jako ztracený ráj

Hranice stínu - 1935
Modrá a zlatá - 1938, název evokoval opět venkov, modrá je nebe, zlatá obilí.
Příbuzenstvo - 1939

Tvář pod pavučinou - 1941, cyklus povídek exponuje některé motivy jako sounáležitost rodu, otázky pozemského a věčného života, sbírka byla poznamenána válečnou tragikou

Lístky z alba - 1944, sbírka povídek poznamenána válečnou tragikou
Polní tráva - 1946, vypráví o lidech, kterým nová doba vzala životní jistoty
Cikáni - vydáno v Mnichově 1953
Květnové dni - 1954
Etudy pro paní J. - vydáno posmrtně 1986

Eseje:
Básník a jeho inspirační zdroje - 1946
Rozptýlené paprsky - 1946
O lidský svět - 1953
Poutník na zemi - 1965
Sestra úzkost - vydáno posmrtně 1975, vzpomínková kniha
Události a lidé - 1991, eseje z let 1938 - 69 uspořádal M. Trávníček

V emigraci Jan Čep přestal psát postupně prózu a věnoval se publicistice. Rozsáhlá byla jeho překladatelská činnost, především děl francouzských a anglických spisovatelů.