Sapfó byla jedna z mála známých básnířek starověku a jedna z nejvýznamnějších představitelek řecké lyriky.

Sapfó se narodila na ostrově Lesbos v Egejském moři. Ostorv byl v 7. století před n.l. významným kulturním centrem. V hlavním městě tohoto překrásného ostrova, v Mytiléne, strávila své dětství. Některé zdroje uvádějí místo jejího narození Eressos.

Ještě v dětství přišla o otce a tak vyrůstala s matkou a třemi bratry. Provdala se za bohatého kupce z ostrova Andros, Kerkilase, s nímž měla dceru Kleis. Po svém muži zdědila veliké jmění.

Celá rodina Sapfó patřila k horlivým nepřátelům tyranů. Sapfó hodně cestovala a načas byla kvůli aktivitám své rodiny donucena k odchodu do exilu v Syrakusách. Zde jako výraz úcty vztyčili sochu. Po návratu na Lesbos založila školu pro dívky ze šlechtických rodin. Zde se dívky učily poezii, hudbě, tanci a jemným mravům.

Současníci popisovali Sapfó jako ženu s pronikavým pohledem, usmívající se tváří a příjemným hlasem. Podle tehdejších norem ji však nepovažovali za krásku.Se studentkami ji pojilo hluboké přátelství, láska, dokonce až vášeň, kterou vyjadřovala svými básněmi.

Sapfó obdivovali i ctili její současníci jako Plútarchos, Pindros či Solón. Platón ji nazval desátou múzou a Antipatros Homérem ženského rodu. Podle Lukiánose se stala sladkou chloubou ostrova Lesbos.
Obdivovali ji také pozdější básníci – Horatius, Ovidius, Cato, Petrarca, Boccaccio, Byron a jiní.

Sapfó zemřela ve svých 60. letech. Autoři řeckých komedií i římští básníci psali o její údajné sebevraždě kvůli nešťastné lásce k pastýři Faonovi. Její skok do moře si vymysleli, neboť neexistují žádné historické prameny k teoriím o její sebevraždě.


Poezie Sapfó je dodnes inspirací pro ženy milující jiné ženy. Sapfó byla první, která o této lásku psala a slova lesbismus a sapfismus dodnes označují lásku mezi ženami. Sapfó byla již ve své době nazývána lyričkou, což však nemělo onen básnický podtext dnešních časů. Sapfó se totiž během přednesu své poezie doprovázela na lyru a hudbu si promptně sama skládala. Dokázala vylepšit metriku skladeb své doby a vynalezla sapfickou strofu. Díky své vynalézavosti a pochopitelně svému umění se stala významnou příslušnicí první vlny řeckých básníků, kteří se snažili nejen o božský, ale i o lidský pohled na svět. Patřila mezi vůbec první, kdo psal v první osobě o svých pocitech včetně lásky.

Tvorba Sapfó se těšila velké a zasloužené slávě, často však byla četbou zakázanou. V Byzancii roku 380 n.l. spálili všechny její knihy. Byly zničeny její svatební písně, modlitby, epigramy, milostné písně, hymny i písně k přítelkyním. Zbytek nechal zničit papež Řehoř VII. díky němuž shořely všechny klasické knihovny v Constatntinopoli i v Římě. V 19.století se ale u řeky Nilu našly papyry, které obsahovaly malou část ze ztracené poezie řecké básnířky. Tyto papyry ležely v zemi dvě tisíciletí a sloužily celou tu dobu jako obaly pro mumie, posvátná zvířata a rakve. Práce na rozluštění velmi poškozených papyrů pokračovala více jak 100 let.

Z 9 vydaných sbírek poezie se zachovalo jen několik písní a několik stovek fragmentů, často jen jako citáty v dílech jiných antických autorů. Její básně jsou stále studovány a překládány. Každý překlad se liší, neboť překladatelé musí doplňovat ztracená a prázdná místa. Její tvorba stále slouží jako inspirace pro nové generace básníků.

Modlitba k Afroditě - jediná dochovaná báseň