Adam Georgiev se narodil 4. července 1980 v Praze, je synem významného bulharského režiséra, představitele experimentální větve bulharské divadelní avantgardy.

Na českou literární scénu vstoupil svou poezií poprvé v knize Deník sestry Lídy Baarové (1998, 2007), když se jako sedmnáctiletý zasadil o vydání autentického deníku mladé české herečky Zorky Janů (1921–1946), která svůj život zakončila sebevraždou. Její deníky a dopisy doprovodil drobnými básněmi a poémou nazvanou „I Ježíš Kristus byl sebevrah“ (jevištně 2000, 2004).

Nejednalo se o mladistvou provokaci, nýbrž o hlubší filozofické východisko, kde sebevražda není afektivním činem, ale rozhodnutím, ať už je samostatným řešením či altruistickým obětováním se. Poéma začíná prozaičtější formou a kulminuje v čistě básnický text, jak výrazově, tak formou (postupně ztrácí interpunkci). Je nadčasovou výpovědí mladého člověka. Zaznívá zde otázka víry ve filozofickém uchopení („Víra není volba Předměty volby musím znát A pokud víru znám nemůžu nevěřit“) i „čisté a nezatížené“ tryskající emoce („Kapeš? Kapu dvacet miliónů let Jako ano Jako NE Nechci být otrocky a kolektivně nástrojem k dobru Nechci“).

Pro druhé vydání knihy v roce 2007 recenzovala poému světově proslulá česká spisovatelka, někdejší předsedkyně Obce českých spisovatelů a držitelka Ceny Toma Stopparda, Eva Kantůrková. Ve svém posudku nazvaném „Chvála talentu“ napsala:

„Rozumové stvrzení Ježíšovy oběti a následný proud obrazů, nepocházející z rozumu, se tu přou, ale nikoli o svou platnost, nýbrž aby se doplnily. I to je intuitivní výkon velkého talentu.“

Budoucí hluboký záběr naznačily i některé drobné básně, jako například závěrečná „Nepřikazuj/Kolouščí oči/Mrtvolné zjevy/Kaprů//Kaprú/Když odlétají/A ty jim šupinu/ bereš“. Stejně tak bylo možné vysledovat cestu, kterou si mladý básník zvolí – duchovní, metafyzickou. Celou knihu otevírá dvojverší „Kdo Bohu lásku dal/ Když my jsme byli první?“ a epilogicky uzavírá čtyřverší „My co nesmíme/ Modlit se za sebe/Sníme/O modlitbě“.

Autorova první samostatná sbírka poezie Básník Trýzeň Kat obsahuje jednu z těchto drobnobásní, jež končí verši „Lidé ukradnou i to/čemu nerozumí“.

Jeho rané básnické texty nebyly akcentovány a zapadly vinou okleštěného vnímání knihy jako herecké monografie.

Jeho básnická práce pokračovala ve spojení s divadelním výrazem. Do všeobecného veřejného zavrhování přední české herečky, představitelky Strindbergovy Kristíny, a druhé manželky prezidenta Václava Havla přichází s knihou básnických interpretací jejích divadelních a filmových rolí Potlesk pro Dagmar Havlovou-Veškrnovou (1998). Její básnickou autonomii potvrzují slova uznávané autority české kultury prof. Radovana Lukavského, který ji připodobnil k Petrarcovým Sonetům. Městská knihovna v Praze anotuje knihu ve stejném duchu jako „básnickou monografii, která je holdem hereckému umění“.

Ve významném spojení s černobílou divadelní fotografií, kterou považuje za svébytné umění, interpretuje a doslova popisuje memento hereckého výrazu. Volí pro to formy naprosté básnické abstrakce („Lidé jsou jako kříže. Stojí, znamenají, vědí. V takové poloze jsou krásní.“) i konkrétnější („Křivda a způsob jejího prožití jsou intimním důkazem lásky.“).

Každou kapitolu pojednávající o jedné vybrané roli otevírá básní. Ve výboru Básník Trýzeň Kat opět nacházíme jedinou z nich – Malovat uměl jsem jabloně. Je svědectvím, že již tehdy, v sedmnácti letech, nepostrádala jeho tvorba spojení zjitřené citlivosti (připadající mládí) a hlubší zralosti (připadající stáří). Tato analýza je vymezením samotné básnické identity, poetického talentu. Přesně v duchu jedné z básní této sbírky: „Někdo jen zavadí strunou pohledu/O boží krásu/Ve které je dítě i stařec zároveň.“ Okamžité vědění bez vývoje, neboť cestou vedenou průvodcem múzou, jistě zaznívá i v jiné básni výboru: „Mezi dítětem a člověkem/uniká tvar spodobnění/Kdo jsi mezi tím?/Jako dítě hlásal jsi lásku/a nevěděl jsi nic//Teď ti zrají oči.“ A není pochyb, že se zde básník obrací sám k sobě.