Hlavními obory Aleše Hamana jsou literární historie, kritika a editorská činnost.

Aleš Haman se narodil v rodině generála československé armády Josefa Hamana.
Absolvoval gymnázium v Hradci Králové a Filozofickou fakultu UK v Praze, kombinaci češtiny a litrární vědy.

Po ukončení studia pracoval Aleš Haman jako redaktor ve Státním zdravotnickém nakladatelství v Praze a v letech 1958 – 72 v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd jako odborný a později jako vědecký pracovník.

V roce 1972 byl Aleš Haman nucen odejít Čs. akademie věd a pracoval ve Státní knihovně, kde se zabýval bibliografií. Po listopadu roku 1989 se do ústavu vrátil a získal doktorát věd. Záhy se stal docentem a poté profesorem na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Praze.


Literárně kritické práce Aleše Hamana, zejména recenze, se objevovaly v časopisech již v době jeho vysokoškolských studií.

Adolf Branald – 1963, nevelká monografie, která vyšla v edici Profily v nakladatelství Československý spisovatel.

Neruda prozaik – 1968, závažná vědecká práce, kterou Haman vytvořil v době, kdy byl tajemníkem edice Spisů Jana Nerudy.

Haman je také průkopníkem speciálního odvětví literární vědy pojednávající o vztahu literatura – čtenář:

Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy – 1989, touto knihou autor vyplnil mezeru v nezkresleném poznání literárního vývoje v posledních desetiletích.

K obsahové analýze uměleckého literárního díla – 1990
Literatura z pohledu čtenářů – 1991

Česká literatura po roce 1945 – 1992, spoluautor
Český Parnas – 1993, spoluautor
Arnošt Lustig – 1995, monografická studie k dílu A. Lustiga