Anatome France, vl. Jménem Francois-Anatole Thibault, se narodil 16. dubna 1844 v Paříži. Stal se významným francouzským prozaikem, literárním kritikem a básníkem.

Jeho otec byl antikvářem, specializoval se především na publikace o Francouzské revoluci. Toto prostředí mezi knihami výrazně ovlivnilo France už v ranném mládí.

France vystudoval v katolické koleji. Brzy začal přispívat do drobných, zvláště bibliografických časopisů.Svou první knihu, studii o Alfredu de Vigny, vydal v roce 1868.
V básnické škole parnasistů debutoval ve své době ceněnými verši, inspirovanými antikou a soudobým evolucionismem. Mezitím pracoval jako lektor u nakladatele Lemerra. V roce 1876 dostal skromné, ale stálé místo v knihovně senátu.

Manželství France s Valérií Guérin de Sauville se pro nesourodost povah rozpadlo. Od poloviny osmdesátých let hrála v jeho životě významnou úlohu paní Arman de Caillavet, kterou France velmi miloval.

Koncem osmdesátých let vstoupil France do období své největší aktivity a slávy. Paní de Caillavet ho učinila středem svého literárního salónu a připravila půdu pro jeho přijetí do Francouzské akademie (1896). Prvním dílem tohoto období byl román ze soumraku antiky Thais (1890).

France psal povídky do časopisů, pro které čerpal svou tematiku zčásti ve středověkých legendách. Tyto povídky později vydal ve sbírkách.

Od zroskotání boulanžistického hnutí a korupčního skandálu s Panamským průplavem, si začíná France všímat soudobé společnosti a odmítá nadpřirozeno.

Dlouhý život a ideový i umělecký vývoj Anatoma France procházel mnoha etapami. Přechod od jedné ke druhé nebyl vždy stejně výrazný. Jeden je však považován za základní obrat a spadá do let 1889-1893.

V roce 1921 dostává France Nobelovu cenu za literaturu.

France byl ateistou poučeným osvícenskými senzualisty a skeptiky, hlásil se k Darwinovi a k filozofii transformismu. Později se definitivně postavil proti náboženství. Energicky hájil svobodu vědeckého myšlení a bádání.

Anatome France strávil konec života na venkovském sídle La Béchellerie, kde také 12. října 1924 zemřel.

Z díla:
Les Poémes doros – 1873, (Pozlacené básně), sbírka veršů, inspirována antikou
Idyle set légendes – 1876, (Idyly a legendy), sbírka veršů
Les Notes corinthiennes – 1876 (Korinská svatba), veršovaná tragédie
Le Crime de Sylvestre Bombard membre de l´Institut – 1881, (Zločin Silvestra Bombarda,
člena Institutu), román
Thais – 1908, povídka, autor se staví proti asketismu a zpochybňuje jistoty víry
L´Etui de nacre – 1892, (Perleťová schránka), sbírka historických povídek
La Rótisserie de la Reine Pédauque – 1893 (Traktér u královny Pedauky), román
Les Opinions de M. Jéróme Coignard – 1893, (Názory pana Jeronýma Coignarda)
Le Jardin d´Epicure – 1894, (Epikurova zahrada), esej
L´Histoire contemporaine – 196-1901,(Historie našich dnů), historická tetralogie
M. Bergeret á Paris – 1901, (Pan Bergeret v Paříži), satirický obraz společnosti Třetí
Republiky
L´Affaire Crainquebille – 1901, satira na Dreyfusovu aféru, požaduje ve shodě
s francouzskou levicí revizi procesu, zastává proticírkevní postoj

La Vie de Jeane d´Arc – 1908, (s. Jana z Arku), demystifikace francouzské národní hrdinky,
esej vyvolala ve Francii vlnu pohoršení
La Révolte des angel – 1914, (Vzpoura andělů), román ukazující na příkladu, že každá
vzpoura vede opět k nové tyranii
Les Dieux ont soif – 1912, (Bohové žízní), historický román z Francouzské revoluce
Le Livre de mon ami – 1885, (Kniha přítelova), autobiografické prvky ve vzpomínkách na
dětství