Antonína Zhoř byl spisovatel, který svůj život zasvětil dětem, a to nejen ve své tvorbě. Původně chtěl být učitelem, jeho pedagogickou dráhu přerušila 1. světová válka, v dubnu 1915 byl odveden. Na ruské frontě se nechal zajmout a ještě téhož roku se přihlásil do českých legií na Rusi. Tento krok byl jen logickým odrazem Zhořova vztahu k vlasti a vůbec názorových a životních hodnot, které vyznával. Dokládá to i autobiograficky laděný román Cestou ke svobodě, který vydal v roce 1930 po pseudonymem Pavel Čermák. Po válce se vrátil k učitelské práci a vzpomíná s humorem, že byl i „věčný knihovník žákovských knihoven“. Byl mu zřejmý význam knihy pro duševní rozvoj dítěte, ale současně si byl vědom toho, že pro mnoho dětí (i škol) je kvůli ceně nedostupná. Rozhodl se pro razantní postup a v roce 1929 založil vlastní nakladatelství. Nazval je Epos a postavil je na poslání vydávat dobré knihy pro děti a mládež, cenově co nejdostupnější, na základě předplatného, ve stálém kontaktu se školami a tím i malými čtenáři. V práci mu obětavě pomáhala celá rodina, rozvíjející se činnost však nebylo brzy možné v domácích podmínkách zvládnout. Epos se proto v roce 1934 spojil s vydavatelským odborem Ústředního sdružení jednot učitelských, vzniká knižnice Antonína Zhoře Jitro. Ta pokračovala i v nejtvrdších letech okupace až do roku 1948. Epos a Jitro vydaly za 18 let své existence 73 titulů v celkovém nákladu 300 tisíc výtisků, aniž Antonín Zhoř, v jedné osobě editor, redaktor, lektor i propagátor, slevil z nároků na literární kvalitu své produkce.

K bohatým životním aktivitám Antonína Zhoře patří i práce redaktora časopisů pro děti. Měsíčník Vlaštovička redigoval v letech 1937 – 1949 (s výjimkou válečných let 1942 – 44). V Knihovně Vlaštovičky kromě toho vyšlo 19 pohádkových svazečků (637 tisíc výtisků). V letech 1945 – 1949 redigoval Zhoř ještě časopis Brouček, určený menším dětem. Oba časopisy vydávalo Učitelské nakladatelství (od r. 1947 Komenium). V souvislosti s Vlaštovičkou vznikaly i Zhořovy humorné příběhy pro děti, nejprve časopisecky na pokračování, po čtenářském úspěchu i knižně (Dorotka a mořští loupežníci, 1938/39; Učedník kouzelníka Čaryfuka, 1940/41, knižně 1946). Své malé hrdiny obdařil autor bystrostí, odvahou, důvtipem i humorem, smyslem pro spravedlnost, lidskými vlastnostmi, které považoval za zásadní. V románu o Abrahamu Lincolnovi Poctivý Abe (1939) se v dusném ovzduší nadcházejícího protektorátu vyjádřil ještě otevřeněji o ceně svobody a lidské důstojnosti. Další řadu Zhořových knih představují životopisné romány. Prostým způsobem v nich dokázal přiblížit nejmladší čtenářské generaci osudy významných žen a mužů ( Tvrdohlavá Marie, 1947, o Marii Curie-Sklodowské; Sám proti osudu, 1962, přibližující životní zápas Ludwiga van Beethovena; Kulhavý šermíř, 1966, o pohnutém životě malíře Jaroslava Čermáka; mládí Boženy Němcové zachytil v próze Betty, 1963).

Ve své autorské , nakladatelské i redaktorské činnosti trval Antonín Zhoř na zušlechťujícím poslání literatury pro děti, na pěstování smyslu pro svobodu jedince a hodnotné náplni jeho života, byť často tvrdě vykoupené a zaplacené nepochopením a samotou. Jeho práce stojí za nakladatelské a především čtenářské návraty. Kulturní a vzdělávací aktivity, i když v jiné oblasti, se staly i životní náplní i Zhořova syna Igora.

Autor : uživatel(ka) Blana