Bedřich Fučík byl literární kritik a historik, editor a překladatel. Vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého patřil k významným představitelům literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha.

Bedřich Fučík maturoval v roce 1920 na gymnáziu v Třebíči. Po střední škole studoval srovnávací literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze, kde v roce 1927 získal doktorát. Do roku 1931 pracoval jako redaktor literárního měsíčníku Tvar.

Bedřich Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů.

V roce 1928 se stal Bedřich Fučík tajemníkem nakladatelství Melantrich, kde v roce 1929 nastoupil do funkce ředitele. Tím zůstal až do roku 1939. Od roku 1939 do roku 1943 působil jako šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek. Výrazně se zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury.

Po 2. světové válce se Bedřich Fučík stal vrchním ředitelem nakladatelských a knihkupeckých podniků Československé strany lidové.

Po roce 1948 pracoval jako korektor v nakladatelství Vyšehrad, a to až do svého zatčení v roce 1951. V roce 1952 byl Bedřich Fučík ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 rokům vězení. Byl propuštěn v roce 1960 na základě amnestie. Až v roce 1967 byl zcela rehabilitován.

Bedřich Fučík byl manželem překladatelky Jitky Fučíkové.


Bedřich Fučík, užívající v době normalizace pseudonym Václav Horák, Jako editor uspořádal mimo jiné i dílo F. X. Šaldy a řadu výborů české katolické skupiny. Zasloužil se o to, že v českých zemích vycházela v období mezi válkami nejkvalitnější díla klasické a soudobé literatury.

Po svém propuštění z vězení dokázal, i když ve skromných poměrech samizdatu, vydat nejen svědectví o svých osudech, ale řídit edice děl svých přátel - Jakuba Demla, Jana Čepa a Jana Zahradníčka.
Je autorem celé řady překladů.

Sedmero zastavení - v samizdatu 1977, v Mnichově 1981
Čtrnáctero zastavení - v samizdatu 1985
Zpovídání - v samizdatu 1989
Píseň o zemi - 1994
Setkávání a míjení - v samizdatu 1988
Zakopaný pes, aneb, O tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví - 2001
Kritické příležitosti - dva díly 1998 a 2002
Rodná krajina básníkova - 2003