Emil Juliš

básník

Narození:
21. října 1920
Úmrtí:
25. prosince 2006, důvod: selhání srdce
Upravit profil
Emil Juliš byl autor ovlivněný moderním básnickým civilismem a poetikou Skupiny 42. Nositel Státní ceny za literaturu v roce 1996. Emil Juliš patřil k přátelům a pokračovatelům Kolářovým, rozvíjel dědictví poetiky Skupiny 42. Ve druhé polovině...

Životopis

Emil Juliš byl autor ovlivněný moderním básnickým civilismem a poetikou Skupiny 42. Nositel Státní ceny za literaturu v roce 1996.

Emil Juliš patřil k přátelům a pokračovatelům Kolářovým, rozvíjel dědictví poetiky Skupiny 42. Ve druhé polovině šedesátých let se spolu s Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, Ladislavem Novákem a dalšími zapojil do proudu básnického experimentování. Autorovou osudovou krajinou byl Most a Mostecko. Hledal „černou poezii“ a našel ji v likvidovaném Mostě, v jeho fragmentu připraveném k likvidaci. Nazval ho Zóna.

Dílo Emila Juliše:

Charakteristickým znakem Julišovy poezie je mytizace skutečnosti, které dosahuje řadou způsobů: Využitím mytologických motivů, odkazů a příběhů, pokusy vytvořit z elementů reality vlastní mytický příběh nebo viděním každé životní jednotlivosti. Jeho zralá poezie vstřebala impulzy básnického experimentu a zkušenosti výtvarníka.

Sbírky:
Progresivní nepohoda – 1965
Pohledná poezie – 1966
Krajina her – 1967
Vědomí možností – 1969
Pod kroky dýmů – 1969
Nová země – celý náklad této sbírky musel být v roce 1971 zničen.

Koncem osmdesátých let publikoval Juliš triptych sbírek reflexivní poezie, v nichž je mnohotvárnost světa sjednocena pohledem lyrického básníka a ústí ve stoickou osobní konfesi a v mystické básnické poselství:

Blížíme se ohni – 1988
Gordická hlava – 1989
Hra o smysl - 1990

Nevyhnutelnosti – 1996, pětidílný výbor básnických děl.
Ve vstupní části „Obyčejný člověk“ se autor vrací do konce padesátých let a představuje nejstarší část své lyriky (jsou to texty z let 1956 – 57, kdy připravoval první sbírku a podílel se na sborníku „Život je všude“.

Postupně v autorově tvorbě sílí inspirace výtvarným uměním, začíná psát texty doprovázející fotografické cykly, publikuje básně v katalozích výstav, básně inspirované např. obrazy Bohdana Kopeckého či fotografiemi Josefa Sudka. Tohoto druhu je i oddíl druhý – „Město na půlnoci“. (Jelišův textový doprovod ke knize fotografií Loun od Jaromíra Funkeho).

V dalších částech souboru sledujeme, jak se vrstvila a vyvíjela autorova básnická tvorba.
Oficiálně dosud nepublikovanou tvorbu ze sedmdesátých let představuje např. oddíl:
Jablko nevrátím květu – jsou to tři původně samizdatové sbírky:

Caput mortuum
Mramor na pálení vápna
Tiché krátery


Je tu Básnickým objevitelem starého, k demolici odsouzeného Mostu, z něhož stvořil univerzální mytické podobenství, vypovídající o zpuštošené lidskosti, ale i ekologických ranácha infernální krajině civilizace. Vedle obrazu města se autor soustřřeďuje i na děje v přírodě.Těmi je jeho lyrika města vyvažována a doplňována.

Než budu požírán stínem – poslední oddíl shrnuje dosud nepublikované básnické texty od sedmdesátých do poloviny devadesátých let.