Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, byl holandský myslitel, představitel zaalpské renesance a humanismu.

Holandský filolog a filosof Erasmus se narodil roku 1469 zřejmě v Rotterdamu (novější výzkumy však ukazují, že se mohl narodit též v Goudě) jako Geert Geertsen v Rotterdamu. Mylně se domníval, že jméno Gerrit pochází ze slova „toužit“, a proto si zvolil latinizované jméno Desiderius. Patřil mezi nejvýznamnější a nejvlivnější představitele evropského humanismu, je považován za předchůdce reformace, ačkoli sám se stavěl velmi kriticky k jejím projevům (opustil například kvůli reformě basilejské univerzity svou milovanou Basilej). V náboženských sporech první poloviny 16. století byl přívržencem náboženské tolerance.

Nejprve byl augustiniánským mnichem, od roku 1492 byl po svém kněžském svěcení ve službách biskupa v Cambrai. V letech 1495 až 1499 studoval v Paříži, jako kněz procestoval celou Evropu a stal se slavným učencem. Mezi roky 1506 a 1509 žil v Itálii a mezitím pobýval v Nizozemí a Anglii. V letech 1514 až 1521 žil v Basileji, odkud vycestovával, aby nechal u svého přítele Johanna Frobena tisknout své knihy. Od roku 1524 opět bydlí v Basileji, avšak po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odchází na protest do Freiburgu. Pohřben je v basilejské katedrále.

Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503. V této krátké práci se snaží Erasmus vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotváří. Za hlavní zlo doby považuje formalismus, respekt ke tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabízí lék: každý se má ptát v každém okamžiku, co je zásadní a co je důležité beze strachu.

Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznovství (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnuje hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazuje.

Roku 1516 vydává Výchovu křesťanského knížete (Institutio principis christiani), jehož vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnuje jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikuje Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazuje jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Macchiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnější spis o vládě 16. století.

Erasmus coby textový kritik a vydavatel stojí u počátků moderní filologie. Stanovil mimojiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnoost klasické řečtiny. Roku 1516 vydává kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro vydání textu užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojemnování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního vydání se Erasmus zasloužil o další vydání (1522, 1527 a 1535.

Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky svého života jsou zatíženy spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory je význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obviňuje, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.

Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popisuje kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533, Příprava na smrt, pak poukazuje i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snaží vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti.

Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snaží usmířit. V některých svých snahách bývá považován též za předchůdce osvícenství.