Eugene Gladstone O'Neill byl americký dramatik, čtyřnásobný nositel Pulitzerovy ceny a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1936. Jeho dcera Oona O'Neillová byla poslední manželkou komika Charlese Chaplina, z tohoto manželství pochází i jeho vnučka, tanečnice a herečka Geraldine Chaplinová.

O'Neill se narodil roku 1888 v rodině poměrně nadaného herce irského původu, který pracoval v kočovné herecké společnosti. Malý Eugene tak vyrůstal na cestách, ale otcův zájem o divadlo zprvu nesdílel. Nejprve studoval katolickou internátní školu a po jejím absolvování se zapsal na práva na universitě v Princetonu. Studium však nedokončil, již po prvním semestru školu opustil a živil se celou řadou různých zaměstnání, z nichž některá byla poměrně dobrodružná (mimo jiné hledal roku 1909 zlato v Hondurasu a v letech 1910-1911 se plavil jako námořník do Jižní Ameriky, Afriky a Anglie). Většinou žil bohémským životem a jeho myšlení se radikalizovalo směrem k anarchismu a pod osobním vlivem Johna Reeda načas i k socialismu. Roku 1912 začal pracovat jako redaktor a téhož roku onemocněl lehkou formou tuberkulózy, z níž se léčil v různých sanatoriích. Tehdy začal psát své první dramatické pokusy, které však neměly žádný úspěch (nabízel je k realizaci otci, ten je však odmítal).

V letech 1914-1915 absolvoval O'Neill seminář dramaturgie a dramatické techniky na Harvardově univerzitě, kde se seznámil s herci z avantgardního divadelního souboru Provincetown Players (Provincetownští herci) z New Yorku. Napsal pro ně aktovku z námořnického prostředí Východním směrem do Cardiffu, která byla jeho první hrou uvedenou na scéně. Hra měla úspěch, a tak Provincetownští herci uvedli v letech 1916-1922 celkem dalších patnáct O'Neillových her, z nichž největšího úpěchu dosáhl roku 1920 Císař Jones.

Současně se spoluprácí s Provincetownskými herci se O'Neill snažil proniknout do „velkého divadla“ na Broadway, což mělo za následek myšlenkové, stylové i kvalitativní výkyvy v jeho tvorbě, zaviněné určitou komerčností tamního divadelního prostředí. Velkého uznání zde však dosáhl roku 1920 hrou Za obzor, ve které se umělecky plně našel a poprvé naplno otevřel své téma: neúnavnou snahu hlavních hrdinů zvrátit svůj promarněný život. Roku 1921 uvedl na Broadway svou další slavnou hru Ana Christie. Roku 1926 ukončil O'Neill svou spolupráci s malými experimentálními scénami a téměř všechny jeho další premiéry pro něho realizoval Theatre Guild (Divadelní cech), tehdy jedna z nejlepších broadwayských institucí. Roku 1931 zde O'Neill uvedl jedno ze svých stěžejních děl, dramatickou trilogii Smutek sluší Elektře, ve které se pokusil najít moderní ekvivalent antického mýtu.

O'Neillovy divadelní hry mají hluboký psychologický podtext, neboť zkoumají motivy odcizení, viny, iluze, touhy a zklamání. O'Neill v nich zobrazuje rodinné vztahy ničené nenávistí, incestní láskou a cizoložstvím, které ústí ve vraždy a sebevraždy vyvolané nepřekonatelným vědomím viny a trestu. „Za jeho dramatické dílo, charakterizované mocnou působivostí, čestností, silnými city a svébytným pojetím tragičnosti“ (citace z odůvodnění Švédské akademie) mu byla roku 1936 jako druhému americkému spisovateli (a doposud jako jedinému americkému dramatikovi) udělena Nobelova cena za literaturu.

Nobelovu cenu O'Neill obdržel paradoxně v době, kdy se na dlouhá léta odmlčel. Koncipoval totiž veliký cyklus devíti dramat pod názvem Příběh vlastníků, kteří se sami vyvlastnili, který měl kriticky zobrazit americký život od koloniálního období do první světové války. Z cyklu napsal šest her, čtyři však zničil a zbylé dvě byly uveřejněny až po jeho smrti. Rovněž po jeho smrti bylo roku 1956 provedeno jeho vrcholné dílo „psané slzami a krví“, otřesné psychoanalytické drama s autobiografickými prvky Cesta dlouhým dnem do noci napsané již roku 1941.