Eyvind Johnson byl švédský romanopisec a novelista, jeden z nejznámějších severských spisovatelů 20. Století. Nositel Nobelovy ceny za literaturu, která mu byla udělena v roce 1974: „Za vypravěčské umění, které širokým rozhledem objímá země a věky ve službách svobody“.

Eyvind Johnson pocházel z velmi skrovných poměrů. Měl jen málo možností navštěvovat školu a to do svých 13 let již jako sirotek. Poté odešel od příbuzných a v různých zaměstnáních se sám staral o vlastní živobytí. Přitom se svou pílí, vytrvalostí, sebevzděláváním a poznatky z cest stal jedním z nejlepších znalců evropských dějin, zejména antiky. Ve Stockolmu se později připojil k socialistickému hnutí a k moderním literárním proudům.

Zážitky z dětství a mládí v něm utvrzují potřebu usilovat o spravedlnost a humanitní ideály, které prostupují celé jeho dílo a které se prakticky projevily, když se snažil morálně i hmotně podporovat během války uprchlíky před nacismem, hlavně z Norska.

Nobelova cena z roku 1974, kterou Johnson získal spolu s básníkem Martinsonem se vinou některých neuvážených kritických výroků, stala jeho osobní tragédií a podle Martinsona uspíšila jeho smrt.


Svědectvím o vývoji a uměleckém růstu Eyvinda Johnsona je jeho autobiografický čtyřdílný román:
Román o Olofovi – 1934 – 37, (česky první díl Čtrnáctý rok – 1935).

Události z bájného středověku:
Břehy a příboj - (č. 1967), u nás v roce 1991 ji připravil jako dramatizaci brněnský rozhlas.

Ze středověku:
>b>Za časů jeho milosti (č. 1977)

Z dob novějších:
Sny o růžích a ohni (č. 1982)

Z novelistické tvorby:
Sedm životů – 1944
Muž z Aitólie – u nás známá Homérova podoba jako výsledek autorovy básnické vize.

Další český překlad:
Po všechny dny života – 1969