Ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roce 1821 v Moskvě, v rodině lékaře. Vystudoval vojenské technické učiliště, ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Michila Vasiljeviče Petrašovského. V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této skupiny odsouzen vojenským soudem k trestu smrti.

Těsně před popravou jim byl trest změněn na nucené práce na Sibiři . Zde strávil Dostojevskij deset let, první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně, trpěl epilepsií. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.

Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde se mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví s příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal přízeň a úctu cara. Stále ho však pronásledovala carská policie.

K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojovského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaným individualismem. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861-63 časopis Čas / Vremja/ a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.

Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Viděl kolem sebe víc hrůzy než lásky, více anarchie než řádu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností, lidé ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Lidé ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij zemřel v roce 1881.

Díla Fjodora Michajloviče Dostojovského:
Chudí lidé /1846/, Dvojník /1849/ - malé romány v jejichž ději se setkáváme se soucitem k chudým a s popisem špatných stránek lidské povahy.

Hráč /1867/ - román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní.

Zápisky z mrtvého domu /1860 -62/ - „dokumentární“ próza, ve které jsou obsaženy zážitky a zkušenosti z věznice na Sibiři.

Uražení a ponížení /1861/ - román se sentimentální tematikou. Zde Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných.

Zápisky z podzemí /1864/ - román o úředníkovi, který čelí ponižování a zesměšňování. Jedinou jeho spřízněnou duší je prostitutka Líza.On však neocení její přízeň a dobro jí oplácí zlem. Klesl tím na samé dno. Dostojevskij se zde snaží vysvětlit vnitřní motivaci chování lidí, něco, co nemůžeme kontrolovat rozumem, co je uloženo v našem podvědomí/ termín podvědomí a nevědomí vznikl ve 2O. století díky Sigmundu Freudovi/.

Zločin a trest /1866/ - slavný autorův román, jehož děj nás zavede do Ruska, do prostředí chudých a ponížených. Student Rodion Raskolnikov žijící v trvalé chudobě je rozhořčen z odhodlání své sestry, vdát se bez lásky, jen pro peníze. Oloupí starou lichvářku a zabije ji. Nemá žádné výčitky , lichvářku nazve „lidskou vší“ a žije s přesvědčením, že jeho zločin je společensky prospěšný. Zjistí ale, že vraždu viděla sestra lichvářky a zabije ji také. Teprve v tuto chvíli si uvědomí svůj čin a objevuje se u něj pocit provinění, který do té doby neznal. Má potřebu se někomu svěřit a vše poví prostitutce Soně Marmeladovové, která mu poradí , aby se k činu přiznal. Rodion je odsouzen na sedm let nucených prací na Sibiři. Soňa ho na tuto cestu doprovází. Rodion si toho váží a usiluje o svou nápravu. Najde útěchu v křesťanství a věří spolu se Soňou v lepší budoucnost.

Idiot /1868/ - román, ve kterém je kníže Lev Myškin / Dostojevskij ho nazývá „kníže Kristus“/ mravně čistým člověkem, trpícím epilepsií, kterého ale lidé pokládají za blázna. Myškin absolvuje v cizině léčení, které ho má zbavit jeho slabomyslnosti. Po návratu z léčení se snaží pomáhat nešťastným lidem. To se mu ale nedaří o on se duševně zhroutí.

Běsové /1871-72/ - rozsáhlý román z prostředí malého ruského města. Mladí muži Věrchovenskij a Stavrogin založí tajnou organizaci páchající zločiny. Jejich chování zapříčiní vraždu mladého Šatova, který se rozhodl z organizace vystoupit. Stavrogin neunese své prohřešky a spáchá sebevraždu. Věrchovenskij se dá na útěk a opouští město.

Bratři Karamazovovi /1879-80/ - román. Statkář Karamazov má problematické vztahy se svými syny- Aljoša je citlivý a hodný, Ivan racionalistický ateista a Dimitrij je bohém. Statkář je zavražděn o z tohoto zločinu je obviněn Dimitrij, a to jen díky svému způsobu života. Je odsouzen a trest přijímá jako odplatu za svůj nespořádaný život. Plánuje útěk do Ameriky, aby unikl uvěznění na Sibiři. Skutečným vrahem byl Smerďakov, nevlastní syn statkáře, který se nemůže smířit se svým činem a spáchá sebevraždu.

Seznam děl:
Chudí lidé /1846/, Dvojník /1849/, Hráč /1867/, Zápisky z mrtvého domu /1860-62/, Uražení a ponížení /1861/, Zápisky z podzemí /1864/, Zločin a trest /1866/, Idiot /1868/, Běsové /1871-72/, Bratři Karamazovovi /1879-80/