ráňa Šrámek byl příslušníkem anarchistické generace, básník, prozaik a dramatik. Byl synem berního úředníka. Dětství prožil ve svém rodném městě, v Sobotce, kam se později vracel osobně i ve svých dílech.

S rodiči se několikrát stěhoval, mimo jiné i do Písku, kde prožil gymnaziální léta. Roku 1899 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu, která mu však byla prodloužena o rok pro jeho anarchistické postoje.

Po ukončení vojenské služby nastoupil na studia práv, která však nedokončil a věnoval se publicistice a literatuře.

Od roku 1903 žil Fráňa Šrámek v Praze a aktivně působil v anarchistickém hnutí. Přispíval do různých periodik, roku 1905 byl krátce vězněn za účast na studentských protimonarchistických akcích. Ve vězení se ocitl také během vojenského cvičení pro jeho antimilitaristické vystoupení se svojí básní Píšou mi psaní.

Za 1. světové války bojoval Šrámek na ruské frontě, poté v Itálii a v Rumunsku (sebrané spisy Listy z fronty vydané po jeho smrti v roce 1956).

Po krátké spolupráci s S. K. Neumannem se Fráňa Šrámek sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka .

Od poloviny 30. let se Fráňa Šrámek prakticky odmlčel. Za okupace se zcela uzavřel ve svém pražském bytě. Po válce žil samotářsky v Praze s výjimkou pravidelných návštěv rodného kraje. Tvořil osamoceně mimo jakékoli literární skupiny.


Dominantní Šrámkovou vlohou je lyrismus. V jeho prvotinách se objevují motivy erotické deziluze, nálady skepse a marnosti, napjatá citová atmosféra. Později se přiklání k elementárním životním hodnotám a projevům lidské přirozenosti. Jeho próza má rysy prózy psané básníkem, současně ale přijímá vliv naturalismu a expresionismu.

Poezie:

Života bído, přec tě mám rád – 1905, autorova prvotina, pocity marnosti, skepse, ale i anarchistického vzdoru

Modrý a rudý – 1906, silné antimilitaristické ladění, sbírku tvoří básně Píšou mi psaní, Raport, atd.
Splav – 1916, lyrická sbírka, hlavním tématem je smyslové opojení, citový vztah k přírodě a ženě
Nové básně – 1928
Ještě zní – 1933, v této sbírce se ozývají tóny rezignace a loučení
Rány a růže – 1945, sbírka básní, která je odezvou období okupace a osvobození

Próza:
Sláva života – 1903, povídka
Ejhle člověk…! – 1904, povídka
Kamení, srdce a oblaka – 1906, povídka
Prvních jedenadvacet – 1928, soubor tvoří zčásti paralelu k anarchistické poezii
Patrouilly – 1909, čerpá námětově z vojenské služby

Stříbrný vítr – 1910, impresionistický román o citovém dospívání studenta Jana Ratkina, se všemi jeho touhami, vzpourami, sny a deziluzemi, s vírou v sílu „stříbrného větru“, v sílu věčně se obnovujícího mládí. Tento román byl zfilmován.

Křižovatky – 1913, román
Tělo – 1919, román o smyslovém okouzlení mladé ženy
Žasnoucí voják – 1924, válečné a protiválečné svědectví opírající se o vlastní zkušenost
Prvních jedenadvacet – 1928, soubor tvoří zčásti paralelu k anarchistické poezii
Bouřky a duhy – 1933

Drama:

Léto – 1915, lyrická hra založena na kontrastu mladé přirozené lásky a citově vyčerpaného flirtu intelektuální dvojice

Měsíc nad řekou – 1922, v tomto díle jsou už mladým bouřlivákům křídla zlomena a s tím se smiřuje i střízlivě uvažující Slávka Hlubinová. Toto dílo bylo zfilmováno.

Plačící satyr – 1923, uzavírá volnou trilogii o mládí a stáří
Hagenbek – 1920, politická satira o rozpadajícím se Rakousko-Uhersku.