Francois Villon (vlastním jménem Francois de Montcorbier), představitel francouzské poezie 15. století. Narodil se asi roku 1431. Pocházel z chudých poměrů, původně se jmenoval Francois Montcorbiér. Ujal se ho a vychoval vzdělaný kněz Guillaume de Villon, který mu dal své jméno a vzdělání. Absolvoval Sorbonnu, ale rezignoval na kariéru a místo toho vedl výrazně nezakořeněný způsob života.

Miloval hospody, rvačky, ženy. Okolnosti svedly Villona na scestí rváče, zloděje a tuláka, stal se kumpánem dobrodruhů z pařížského podsvětí. Smrtelně při souboji zranil kněze, hrozil mu trest smrti. Prchá z Paříže do Angers, je omilostněn. Vrací se zpět do Příže, ale tam se podílel na vyloupení teologické fakulty. Znovu prchá z Paříže, chvíli působí na dvoře vévody Orleánského v Blois, chvíli v cele biskupa D\'Aussigny v Meun nad Loirou. Roku 1461 se opět vrací do Paříže. 1462 je kvůli jistému nedorozumění zatčen a posléze propuštěn s podmínkou, že splatí co roku 1456 ukradl. V zimě téhož roku se připlete ke rvačce a končí opět v Chateletu. Je odsouzen k trestu smrti oběšením, 5.ledna 1463 je tento trest zmírněn na desetileté vyhnanství.

Po roce 1463 mizí všechny zprávy o něm. Vlivní Villonovi přátelé museli mnohdy nasadit všechny síly, aby svého chráněnce dostali z dosahu šibenice. Jeho život provázely skandály, styky s pařížskou spodinou a s podsvětím, násilné činy, útěky před spravedlností, opakované pobyty ve vězení. Před nejhorším ho uchránily styky s nejvyšší francouzskou společností.

Villon dovedl i vznešených středověkých témat využít k parodii, dovedl je však také naplnit hlubokým prožitkem. V jeho dílech bojovalo dobro se zlem, náboženská vroucnost s cynismem, vážnost s vtipem, pocit marnosti světa je střídán požitkem z pozemských darů. Rozlamuje středověká pouta a konvence, např. tím, že porušuje tradiční žánry, uvědomuje si svou osobnost, své individuální rysy. Do svých básní zašifroval řadu jmen svých přátel, nepřátel i lidí, o nichž nic nevíme.

Francois Villon je i přes svou poplatnost době středověku považován za prvního moderního básníka nejen ve Francii, ale i v Evropě.

Život i dílo Francoise Villona se stalo a i nadále stává inspirací pro mnoho spisovatelů a překladatelů ( u nás např. J. Loukotová, O. Fischer), verše z jeho děl se staly významným repertoárem velkých i malých divadel (u nás např. divadlo Viola).


- Odkaz (Le Lais) - básnická skladba, která se dochovala v pěti rukopisech z konce 15.století pod různými názvy (většinou jako „Závěť“ - sám autor byl ovšem proti tomuto názvu). Pojmenování Malá závěť (či Malý Testament) se u nás používá proto, že pod tímto názvem byla Villonova prvotina chybně přeložena do češtiny a slovenštiny. Tato básnická skladba obsahuje 40 osmiveršových slok, čili 320 veršů. Vznikla jako dílo jeho „ztřeštěného mládí“ v zimě roku 1456.
- Závěť – také Velký testament (Le Testament) – 1461-1462 – básnická sbírka, jedno z nejpozoruhodnějších děl pozdní středověké lyriky. Dílo obsahuje 2023 verše, sestává z 185 osmislabičných oktávů skloubených bohatými rýmy. Sjednocujícím prvkem díla je parodické smíšení vysokých a nízkých poloh, tradičně ostře oddělených. Jde o soubor topograficky vázaný na Paříž hospod a paláců, balady jsou často pojaty jako věcné odkazy jednotlivým osobám, obsahují všechny běžné tematické i stylové rejstříky poezie pozdního středověku od dvorské, náboženské až k „bláznivé“ písni.
- Kodicil
- Balady v žargoně
- Já Francois Villon - balada na téma vévody Orleánského, kterou složil v Blois
- Balada o zobáčku Pařížanek
- Paříž hraje prim