Friedrich Wilhelm Nietzsche byl německý filozof a klasický filolog.

Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza).

Byl ovlivněn především dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století.

Mládí (1844–1869)
Friderich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v saském městě Röcken. Jeho rodiče byli luteránský farář a bývalý vychovatel na dvoře Altenburg Carl Ludwig Nietzsche (1813-1849) a jeho žena Franciska narozena Ohler (1826-1897). V obou rodinách bylo velké zastoupení protestantských duchovních. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. Roku 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth. Po smrti otce v r. 1849 a mladšího bratra Ludwika Josefa (1848 - 1850) se rodina přestěhovala do Naunburgu nad Saalou. Od smrti otce byli Friedrich a Elisabeth formálně pod poručnictvím soudního rady Otto Berndharda Dächela (1823 - 1889), příbuzného a rodinného přítele.

V letech 1850 - 1856 žil Nietzsche v Naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, babičkou a dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy strany a také se služebnými; teprve s dědictvím po babičce, která zemřela v r. 1856, mohla matka pořídit vlastní bydlení. Nejdříve chodil Nietzsche do všeobecné chlapecké školy, kde se ale cítil izolovaně; poté byl poslán na soukromou školu, kde navázal své první přátelství, a to s Gustavem Krugem a Wilhelmem Pinderem - oba pocházeli z vážených rodin. Na soukromé vyučování navázalo r. 1854 studium na církevní škole v Naumburgu. Poté, co právě zde vyniklo jeho jedinečné hudební a jazykové nadání, mohl Nietzsche prosadit svoje studium na uznávané Internat Schulpforta (léta 1858 - 1864). Zde poznal jako trvalé přátele Paula Deussena a Carla von Gresdorfa. Jeho studijní prospěch byl velice dobrý a přece našel ještě čas na básnění a komponování. Na Schulpforta mohl díky vyučování a dostupnosti literatury značně rozšířit svoje vědomosti. Zejména zde se vytvořila jeho představa o antice a začal si vytvářet odstup od spíše maloměštácko-křesťanského světa svojí rodiny.

Roku 1864 započal Nietzsche studium teologie a klasické filologie na univerzitě v Bonnu. V téže době byl také spolu s Deussenem členem buršáckého spolku Frankonia. Společný život s Deussenem se mu ale příliš nezamlouval. Studia zanechal již po jednom semestru, což se matce vůbec nelíbilo; místo toho se nadchl pro filologii. Studoval ji u Friedricha Ritschela, za kterým r. 1865 odjel do Lipska. Důležitým přítelem se pro Nietzscheho stal Erwin Rohde, s nímž patřil do nejužšího studentského kruhu kolem Ritschela. Poté následují první zveřejněné filologické práce.

Roku 1865 se Nietzsche dostal k práci Arthura Schopenhauera, r. 1866 pak ke Geschichte des Materialismus (Dějiny materialismu) Friedricha Alberta Langelse. Obě mu dodaly filozofické nápady, takže se necítil omezen pouze na filologii. I nadále však stavěl svoje studium angažovaně do popředí.

Mohl-li se prusko-rakouské válce, v níž bylo Prusy obsazeno i Lipsko, ještě vyhnout, nakonec se v roce 1876 musel Nietzsche stejně stát na jeden rok dobrovolníkem pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu r. 1868 se stal neschopným další služby; tento krátký čas využil k další filologické práci, v níž pokračoval také v posledním roce studia. Jeho budoucnost mělo významně ovlivnit jeho první setkání s Richardem Wagnerem v témže roce.

Profesor v Basileji (1869–1879)
Za Ritschlovy podpory se Nietzsche r. 1868, na přímluvu Wilhelma Vischer-Bilfingera, stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, a to ještě před svou promocí. Mimo jiné také vyučoval na Basilejském „Paedagogiu“. Jeho významným poznatkem v oblasti filologie bylo zjištění, že antická metrika (řecky metron = míra; míra verše, podle níž se řídí rytmus verše), je postavena jen na délce slabik na rozdíl od té moderní postavené na přízvuku.

Na vlastní žádost bylo Nietzschemu po přestěhování do Basileje odebráno pruské státní občanství a do konce života zůstal bez státní příslušnosti. Přece jen se krátce, jako polní lékař, zúčastnil německo-francouzské války, a to na německé straně. Založení Německé říše a následující éru Bismarkovu vnímal v podstatě skepticky.

Roku 1870 začalo v Basileji Nietzscheho přátelství s kolegou, ateistickým profesorem teologie Francem Overbeckem, které vydrželo až do Nietzscheho odebrání svéprávnosti. Dalším váženým kolegou byl Jakob Burckhardt.

Již v r. 1868 se Nietzsche v Lipsku seznámil s Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Obou si nanejvýš vážil a od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v mistrově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner ho občas brával do svých nejužších kruhů, měl ho ale především za průkopníka založení Festspielhausu v Bayreuthu.

Roku 1872 vydal Nietzsche Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby). Tato první větší práce o vzniku tragédie – nahradil v ní exaktní filologickou metodu filosofickou spekulací – nebyla jeho kolegy, kteří se zabývali starověkou filologií, včetně Ritschela z velké části pochopena. Odložili ji a zapřeli. Ale přece jen, díky polemice Zukunfstpfilologie! od Ulricha von Wiliamowitsch-Möllendorfa, došlo ke krátkému veřejnému rozporu, ve kterém Rohde, toho času profesor v Kielu, a dokonce i Wagner vystoupili proti Nietzschemu. Ten si samozřejmě všiml, že se jeho izolace ve filologické oblasti prohlubuje. Neúspěšně se ucházel o místo profesora filosofie v Basileji, které se uvolnilo po Gustavu Teichmüllerovi. (Místo Nietzscheho na toto místo nastoupil Rudolf Christoph Eucken.)

Také jeho čtyři Unzeitgemäßen Betrachtungen (Nečasové úvahy) (1873–1876), v nichž předkládá své mínění o budoucí německé kultuře (hlavními příklady jsou Schopenhauer a Wagner a také kritika nynějšího stavu Německa), nenacházejí svůj očekávaný ohlas. Ve Wagnerových kruzích se Nietzsche mimochodem seznámil s Malwidou von Meysenburg a s Hansem Guidem von Bülow a spřátelil se s Paulem Rée, jehož vlivem upustil od kulturního pesimismu svých prvních prací. Zklamán z prvního festivalu v Bayreuthu, kde ho r. 1876 odpudila banalita činohry a nízká úroveň publika, se rozhodl vzdálit od Wagnera.

S vydáním Menschliches, Allzumenschliches (Lidské, příliš lidské) 1878 bylo odpoutání od Wagnerovy a Schopenhauerovy filozofie zřejmé. Také přátelství k Deussenovi a Rodhemu viditelně ochladlo. V této době podnikl Nietzsche vícero pokusů najít mladou majetnou ženu, jež by se chtěla vdávat. V tom byl podporován hlavně Meysenbergem. Tyto plány se ale nevydařily.

Od dětství se zhoršující nemoci – silná krátkozrakost vedoucí prakticky až ke slepotě, záchvaty migrény a žaludeční potíže – přibíraly na síle a nutily ho brát si neustále delší volno od své profesorské práce. Roku 1879 musel kvůli prudkým bolestem hlavy a očí a neustálým záchvatům předčasně odejít do penze.

Filozof na volné noze (1879–1889)
Jeho neduhy vedly Nietzscheho k hledání příznivého podnebí, pročež do r. 1889 často cestoval a žil na mnoha místech jako autor na volné noze; v létě nejčastěji v Sils-Marie, v zimě v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a také v Nizze. Občas také navštívil svoji rodinu v Naumburgu. Většinu času žil v penzionu, který mu poskytla sestra. Jeho bývalý žák Peter Gast se přitom stal jakýmsi sekretářem.

Na začátku 80. let se objevily Morgenröte (Ranní červánky) a Fröhliche Wissenschaft (Radostná věda) byly to další práce ve stylu Menschliches, Allzumenschliches.

Poté, co opustil Wagnerovy a Schopenhauerovy filosofie zůstalo Nietzschemu již jen málo přátel. Onen úplně nový styl použil v Zarathustrovi (Also sprach Zarathustra, Tak pravil Zarathustra), a ten nyní vnesl do jeho kruhů nepochopení, které bylo zakrývano nanejvýš ze zdvořilosti. Takového počínání si byl Nietzsche vědom. Svůj krátkodobý plán vejít do povědomí jako básník vzdal. Mimoto ho trápily starosti vydavatelů: Jeho knihy se téměř neprodávaly. Čtvrtý díl Zarathustry vydal už jen jako samizdat s nákladem 40 exemplářů.

Roku 1886 nechal na vlastní náklady vytisknout Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo). S touto knihou a s r. 1886/87 vydaným dvojvydáním Geburt, Menschliches, Morgenröte a Fröliche Wissenschaft mu jeho dílo poprvé připadalo dokončeno a doufal, že se již brzy utvoří skupina jeho čtenářů. Zájem o Nietzscheho skutečně vzrostl, i když pomalu a on sám si toho příliš nevšímal.

Novými známostmi v těchto letech byli Meta von Salis a Carl Spitter. Setkal se také s Gottfriedem Kellerem (švýcarský spisovatel, básník, mistr novely). Roku 1886 jeho sestra, v té době již vdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye, aby tam založila „germánskou“ kolonii - cíl, který Nietzsche považoval za směšný.

Nietzsche ještě pořád zápasil s vracejícími se bolestivými záchvaty, které znemožňovaly delší práci. V krátkém čase napsal Nietzsche roku 1887 polemický spis Zur Genealogie der Moral. Dopisoval si s Hippolyte Taine, pak i s Georgem Brandesem, který měl začátkem roku 1888 v Kodani první přednášky o Nietzscheho filozofii.

V tomtéž roce napsal Nietzsche pět knih; částečně z obsáhlých poznámek k plánované práci Der Wille zur Macht (Vůle k moci). Vypadalo to, že ho jeho nemoci opustily. V létě měl jako pravidelně dobrou náladu. Od podzimu roku 1888 se v jeho spisech vyskytovaly příznaky narůstajícího megalomanství; zvětšující se počet reakcí na jeho spisy, především pak na polemiku Der Fall Wagner (Případ Wagner) z jara toho roku, příliš přeceňoval. O svých 44. narozeninách se po dokončení Götzen-Dämmerung (Soumrak model) a později staženého Antichrist rozhodl napsat autobiografii Ecce Homo. V prosinci započala jeho korespondence s Augustem Strindbergem. Nietzsche věřil, že stojí před mezinárodním průlomem, a tak se pokusil odkoupit od svých prvních nakladatelů své staré spisy a chtěl prodávat překlady do nejdůležitějších evropských jazyků. Kromě toho také plánoval zveřejnění překladu Nietzsche contra Wagner a básně Dionysos-Dithyramben.

Začátkem února 1889 se v Turíně duševně zhroutil; drobné dopisy, které posílal blízkým přátelům, ale také na příklad Cosimě Wagnerové a Jacobu Burkhardtovi, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl Nietzsche odvezen do ústavu v Basileji. Po smrti matky v roce 1897 žil ve Výmaru ve Vile Silberblick (Stříbrný pohled), kde po prodělání několika infarktů umírá dne 25. srpna 1900 na zápal plic.

Za příčinu jeho duševní nemoci byla označena rozvíjející se syfilida. Přesné důvody jsou však nejisté a dnešní výzkum nasvědčuje tomu, že Nietzsche svoji duševní chorobu jen předstíral.

Nietzscheho filosofie
Vůdčím pojmem je „vůle k moci“, která se postupně stává základním metafyzickým principem, pronikajícím celek skutečnosti. Vůle k moci je nepodmíněným principem neustálého sebe-přemáhání, tj. úsilím o to být více než doposud. O něco dříve publikoval Charles Darwin své evoluční teorie o přírodním výběru, které se dají popsat jako „vůle života po zachování“. Vůle k moci nesměřuje k žádnému jinému cíli, proto celek skutečnosti jako takový nemá žádný jiný smysl než překonání dosavadních úspěchů jedince či skupiny v boji o přežití a v tom spočívá tzv. „nihilismus“. Tomuto nihilismu (hrůze z toho, že žijeme nadarmo) se snažili četní myslitelé čelit tím, že koncipovali tzv. „morálku“, v níž ustanovili tzv. nejvyšší hodnoty, v nichž však dochází k zfalšování (pasivní nihilismus) skutečné povahy bytí, jež bezcílně směřuje pouze k tomu, aby bylo více (a déle) než doposud (aktivní nihilismus, v němž přitakáme absenci smyslu a cílů a účelu a žijeme tvořivě tak, abychom si tak vždy znovu chtěli zvolit po celou věčnost, jelikož nám stejně ani nic jiného nezbývá - viz „věčný návrat téhož“.) Ale protože možnosti skutečnosti jsou omezené a konečné, musí vůle k moci jednou vyčerpat všechny kombinace svého projevu a nekonečněkrát procházet znovu a v nezměněné podobě svými fázemi. Pro tuto „nejhlubší myšlenku“ Nietzsche razí označení „věčný návrat téhož“. Věčný návrat téhož je způsobem, jak vůle k moci se projevuje a uskutečňuje. „Vše je vůle k moci - a nic mimo to“, jak Nietzsche praví v závěrečném paragrafu knihy „Wille zur Macht“ (1901), který svévolně koncipovala Nietzscheho sestra Elizabeth Förster-Nietzsche, jež se o nemocného bratra starala až do konce jeho života. Poté založila ve Výmaru Nietzscheův archiv, kde přivítala i Adolfa Hitlera, jemuž věnovala bratrovu vycházkovou hůl. Samotný Nietzsche však odmítal antisemitismus i německý nacionalismus své doby – na mnoha místech se o nich vyjadřuje výsměšně. Přitakání bezcílnému sebe-přemáhání vůle k moci se pro Nietzscheho nejadekvátněji odehrává v umění, jež cíleně a vědomě „falšuje“ skutečnost a žehná jí a svým způsobem ospravedlňuje, čímž však Nietzsche upadá do stejné iluze, jako jím kritizovaní moralisté, tj. Sókratés, Platón, Immanuel Kant a jiní.

Dílo
- Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
- Unzeitgemässe betrachtungen (Nečasové úvahy) 1872
- Menschliches, Allzumenschliches (Lidské, příliš lidské) 1878
- Morgenröte (Ranní červánky) 1881
- Die fröhliche Wissenschaft (Radostná věda) 1882
- Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
- Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
- Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
- Der Fall Wagner (Případ Wágner) 1888
- Götzen-Dämmnerung (Soumrak bohů, aneb jak se filosofuje kladivem) 1889
- Nietzsche contra Wagner 1889
- Dionysos-Dithyramben 1889
- Der Antichrist (Antikrist) 1895
- Ecce Homo 1908 - pokus o autobiografii


Vliv
Na psychoanalýzu
- na Sigmunda Freuda
- na C. G. Junga
- na Ludvíka Binswangera
Na filozofii:
- na existencialismus
- na fenomenologii, především na Heideggera
Na literaturu:
- na Ladislava Klímu