Gabriel José García Márquez byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky.

Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno.

Mládí
Narodil se v městečku Aracataca na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří významně ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí.

Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké studoval práva, ale studia nedokončil.

Dospělost
Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Jako zpravodaj významného bogotského listu El Espectador se dostal do Evropy, stejné zaměstnání měl i na revoluční Kubě. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. V té době (1961) se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře.

V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch — Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života.

V polovině sedmdesátých let se pod vlivem událostí v Jižní Americe vrátil na rodný kontinent.

V roce 1982 obdržel Nobelovu cenu za literaturu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným ve světě plném představivosti a odrážejícím život a konflikty kontinentu“.

Je také zmiňován jako přítel Fidela Castra a příznivec různých revolučních skupin v Jižní Americe.

Dílo
Jeho styl je plný nadsázek a fantastických motivů, které se objevují v místech všedního života. Společným rysem je vyprávění velkých příběhů, které roztříští na mnoho bezvýznamných epizod, čímž se dílo stává záměrně nepřehledným. Čas podle něj neplyne, ale otáčí se dokola.

Základními tématy pro něj jsou: láska, smrt, samota a stárnutí.

Svým postavám přikládá mythologické rozměry a legendární vlastnosti ještě dříve, než by si je jakýmkoliv svým jednáním zasloužily.
- 1955 – Všechna špína světa (La hojarasca) (v české literatuře uváděno též jako 'Spadané listí')
- 1961 – Plukovníkovi nemá kdo psát (El coronel no tiene quien le escriba)
- 1962 – Pohřeb velké Matky (Los funerales de la Mamá Grande)
- 1962 – Oči modrého psa (Ojos de perro azul)
- 1962 – Zlá hodina (La mala hora)
- 1967 – Sto roků samoty (Cien años de soledad)
- 1970 – Zpověď trosečníka (Relato de un náufrago)
- 1975 – Podzim patriarchy (El otoño del patriarca)
- 1978 – Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce (La increíble y triste historia de Cándida Eréndira y de su abuela desalmada)
- 1979 – V tomhle městečku se nekrade – český výbor z El coronel no tiene quien le escriba, Los funerales de la mamá grande a La inscreíble y triste historia de Cándida Eréndira y de su abuela desalmada
- 1981 – Kronika ohlášené smrti
- 1985 – Láska za časů cholery (El amor en los tiempos del cólera) – román o velké nesmrtelné lásce, Florentino Ariza miluje dívku, začíná ji milovat v 17 letech, ona ho odmítne, vdá se za někoho jiného, nenaplněná láska, čeká až ji manžel zemře (72 let), pak se dají dohromady, dojde k naplnění lásky, láska jako hybný princip.
- 1987 – Dobrodružství Miguela Littína v Chile (La aventura de Miguel Littín clandestino en Chile)
- 1989 – Generál ve svém labyrintu (El general en su laberinto)
- 1992 – Dvanáct povídek o poutnících (Doce cuentos peregrinos)
- 1994 – O lásce a jiných běsech (Del amor y otros demonios)
- 1996 – Zpráva o jednom únosu (Noticia de un secuestro)
- 2002 – Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla)
- 2004 – Na paměť mým smutným courám (Memoria de mis putas tristes)