Gabriela Zapolská, vlastním jménem Maria Korwin Piotrovská, byla polská dramatička, prozaička a herečka.

Gabriela Zapolská byla dcerou maršála voliňské šlechty a primabalerinou varšavské opery. Podle tehdejších aristokratických zvyků byla vychovávána v penzionátu. Po dovršení osmnácti letech ji rodiče provdali za poručíka carského vojska Konstantina Śniezko-Błockého. Gabriela Zapolská se však s ním nechala brzy rozvést, protože se nesmířila s jeho zhýralým životem. Rodiče ji chtěli umístit v klášteře, aby utlumili společenský skandál. Mladá odvážná žena ale raději opustila rodinu a šlechtické zázemí a pod pseudonymem Zapolska přijala angažmá herečky v krakowském divadle.

Začátky byly pro mladou Gabrielu Zapolskou velmi těžké, ale po roce dostala roli Nory v Poznani a kritika ji označila za vynikající tragédku. Počátkem 80. let 19. století prožívala Zapolska úspěšnou hereckou kariéru.

V době největší herecké slávy se začala Gabriela Zapolská věnovat i psaní. V letech 1883 - 1885 otiskl časopis Przegląd Tygodniowy její první dva romány Malaška a Kaška Kariatida - u nás známé pod názvem Otrokyně hříchu. Oba romány vzbudily velký rozruch. Získala jimi řadu nadšenců u mladé literární generace a zároveň vyvolala bouřlivé a nenávistné útoky reakční kritiky.

Skandály kolem jejích románů, neohroženě odhalujících většinu dosavadních společenských tabu a všeobecný úzus pokrytectví, podrazily Gabriele Zapolské nohy i jako herečce. Byla nucena ke stálým změnám angažmá. Octla se na mizině a v roce 1888 se pokusila o sebevraždu.

Rok 1889 přinesl Gabriele Zapolské další vzestup na žebříčku její herecké kariéry, který ji povzbudil ke studijní cestě do Paříže. V metropoli evropské kultury se nejprve protloukala scénami bulvárních divadel, pracovala jako překladatelka, korespondentka a novinářka. Po dvou letech získala angažmá v Antoinově divadle Theatre Libre, které proslulo inscenacemi velmi odvážných titulů a zaváděním naturalistických inscenačních postupů. Zapolská se v Paříži seznámila s Emilem Zolou, jehož vliv je patrný zejména v jejích prózách.

V Paříži setrvala Gabriela Zapolská šest let. Napsala zde řadu románů, povídek a novinových statí. Jako herečka tu zažívala střídavě úspěchy i neúspěchy. Ze všeho nejvíc ji zřejmě zrazoval polský přízvuk. Když hrála roli jakési milosrdné sestry mluvící ze záhrobí, jízlivý kritik o ní napsal: "Paní Zapolská nám dává uvěřit, že polský přízvuk trvá i na nebesích."

V roce 1895 se Gabriela Zapolská vrátila do vlasti. Hrála na mnoha polských scénách a nepřetržitě psala. V roce 1897 měla v Krakově premiéru s velmi příznivým ohlasem jedna z jejích prvních her Žabička a ještě téhož roku v ní Zapolská hrála v Petrohradě.

V roce 1900 se Gabriela Zapolská po řadě nepříznivých kritik vzdala herecké kariéry. Z nouze přijala místo kulturní redaktorky v reakčně orientovaném lvovském deníku. Jeho prostředí jí poskytlo námět pro hru Cvičené duše. Rok nato se podruhé provdala za divadelního výtvarníka, malíře Stanislava Janovského, a společně s ním založila soukromou divadelní školu. Navzdory povzbudivým výsledkům jí však byla věrná jen rok. V tomto věku už trpěla stále se zhoršujícím zdravím. Roku 1904 se trvale odstěhovala do Lvova a vyjížděla odsud jen čas od času na léčení do lázní.

Divadelní hru Morálka paní Dulské napsala Gabriela Zapolská během tří dnů v kritickém stavu. Domnívala se, že jí zbývá do smrti velmi málo času. Hra měla premiéru v Krakově. Během čtvrt roku ji zhlédlo 5000 diváků, což znamenalo obrovský úspěch. Následovaly premiéry ve Lvově a ve Varšavě.

Finančně i morálně povzbuzená Zapolská se odjela zotavit do Itálie. Její manžel založil na její popud Divadlo G. Zapolské a jeho společnost pak hrála Morálku paní Dulské s ohromným úspěchem po celé Haliči. Divadlo sklidilo nemalý, ale přece jen již menší úspěch ještě se dvěma následujícími hrami Zapolské, jimiž byly Čtveřice a Skizza. Poté zaniklo. V době působnosti uvádělo kromě her Zapolské také nejlepší díla světové klasiky i současné dramatiky.

V roce 1910 napsala Gabriela Zapolská pátou, poslední z dodnes živých her, Slečna Maličevská. Další hry ani romány již nedosáhly někdejší úrovně její tvorby. V roce 1912 napsala filmový scénář Nebezpečný milenec.

Autorka, jež vedla nelehký, odvážný a údajně i velmi bouřlivý život, zemřela ve Lvově, v chudobě a zapomnění a úplně slepá.


Gabriela Zapolská byla autorkou naturalistických prací, komedií a románů. Byla první polskou autorkou, která se zabrousila i do nového druhu umění, jímž byl film. Její příznivec A. Dygasinski vyslovil v časopise polských naturalistů domněnku, že se snad v celé světové literatuře nevyskytl případ, "aby byl někdo tak vláčen blátem" jako Zapolská. S odstupem času ocenila kritika mnohem výš dramata než prózu G. Zapolské. V povídkách a románech je dodnes patrný velký rozpor mezi odvážností tématu a zastaralostí, konvenčností a podbízivostí formy. Gabriela Zapolská se nebála psát o prostitutkách, tajných potratech, utrácení nechtěných dětí, skandálním životě hereček, pohlavních chorobách. Tato tabu oblékala do sentimentálních příběhů prodejné literatury.

Próza:
Malaška - 1883
Kaška Kariatida - 1885
Lidský zvěřinec - 1901, román
Předpeklí - 1904, román
Ve službách hříchu - 1913, román
Sezónní láska - 1917, román
Dcera Tušky - 1926, povídka
Bílý hyacint - 1927, román
O čem se mluví - román
O čem se mluvit nechce - román
Smrt Feliciána Dulského - román
Findesieclistka - povídka

Komedie:
Žabička - 1897
Cvičené duše

Morálka paní Dulské - komedie malých citů a velkých ztrát, v Čechách měla premiéru v roce 1910 v Národním divadle. V režii Jaroslava Kvapila hrála hlavní roli Marie Hubnerová. V témže roce se tato komedie hrála i v Brně, o rok později ji uvedlo divadlo v Plzni. Ve druhé polovině 20. století natočil režisér Krejčík stejnojmenný film se Zdeňkou Baldovou v hlavní roli.

Čtveřice
Trumf
Slečna Maličevská - 1910

Filmový scénář:
Nebezpečný milenec