Galileo Galilei byl toskánský astronom, filosof a fyzik těsně spjatý s vědeckou revolucí. Mezi jeho úspěchy řadíme vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, první z Newtonových zákonů pohybu a účinnou podporu Koperníka. Často je uváděn jako „otec moderní astronomie“, „otec moderní fyziky“ a dokonce „otec vědy“. Jeho experimentální činnost je obecně považována za důležitý doplněk spisů Francise Bacona, jimiž byla založena moderní vědecká metoda. Galileova kariéra se kryla s tvůrčím obdobím Johannese Keplera. Galileovo dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových. Navíc jeho konflikt s římskokatolickou církví je brán jako nejvýznamnější příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodné mysli, zvláště vědou v západní společnosti.

Počátek kariéry
Navštěvoval Universitu v Pise, byl však z finančních důvodů nuceně „vyloučen.“ Nicméně v roce 1589 mu byla nabídnuta pozice na fakultě, kde vyučoval matematiku. Nedlouho poté se přestěhoval na Universitu v Padově, na jejíž fakultě sloužil podle potřeby jako učitel geometrie, mechaniky a astronomie až do roku 1610. V této době objevoval vědu a učinil mnoho významných objevů.

Experimentální věda
V panteonu vědecké revoluce zaujímá Galileo vysoké postavení především pro své průkopnické užívání kvantitativních experimentů, jejichž výsledky matematicky analyzoval. Tyto metody neměly v té době v evropském myšlení žádnou tradici; největší experimentátor předcházející Galileovi, William Gilbert, kvantitativní postupy nepoužíval. (Galileův otec Vincenzo Galilei však prováděl experimenty, ve kterých objevil asi nejstarší známý nelineární fyzikální vztah — mezi napětím, frekvencí a délkou natažené struny.) Galileo také přispěl k odmítnutí slepé důvěry k autoritám (např. církvi) nebo jiným myslitelům (jako Aristotelovi) ve věcech vědy a k oddělení vědy od filosofie a náboženství. To jsou hlavní důvody jeho označování jako „otce vědy“.

Ve 20. století někteří odborníci kriticky rozebrali opravdovost Galileiho experimentů, především významný francouzský historik vědy Alexandre Koyré. Experimenty popsané v Matematických rozpravách a pokusech (Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno à due nuove scienze), které sloužily k určení zákona pro zrychlení padajících těles, například vyžadovaly přesné měření času, což se zdálo být nemožným technologií roku 1600. Podle Koyrého byl zákon učen deduktivně a experimenty byly dělány jen pro experimenty a aby zákon přibližně ilustrovaly.

Pozdější výzkum naproti tomu potvrdil platnost těchto experimentů. Experimenty s padajícími tělesy (konkrétně s valícími se koulemi) byly zopakovány metodami popsanými Galileem (Settle, 1961) a přesnost výsledků byla ve shodě s Galileovými zprávami. Pozdější výzkumy Galileových nepublikovaných pracovních zápisků z doby před rokem 1604 jasněji ukázaly reálnost experimentů a dokonce naznačily mezivýsledky, které vedly k odvození zákona obsahujícího kvadrát času (Drake, 1973).

Astronomie a astrologie
V roce 1600 byli astronomové zaměstnáni velkým sporem mezi Koperníkovým systémem (planety kroužící kolem Slunce) a geocentrickým systémem (planety a Slunce kroužící kolem Země). Roku 1604 oznámil Galileo svou podporu Koperníkově myšlenkové škole, scházely mu však prostředky k posílení svého úsudku.

Ačkoliv lidová představa o Galileovi vynalézajícím dalekohled není přesná, rozhodně byl prvním člověkem, který použil dalekohledu k pozorování oblohy. Inspirován náčrtkovými popisy dalekohledů vynalezených v Nizozemí v roce 1608, vyrobil Galileo jeden zvětšující 8x, poté vyráběl vylepšené modely zvětšující až 20x. Svůj první dalekohled demonstroval 25. srpna 1609 před benátskými zákonodárci. Jeho práce na tomto zařízení mu přinesla výnosný vztah s kupci, kteří jej shledali užitečným při námořním obchodu. Svá první teleskopická astronomická pozorování (včetně objevu Jupiterových měsíců) publikoval v březnu v krátkém pojednání nazvaném Sidereus Nuncius (Hvězdný posel), které vyšlo v tehdy vysokém nákladu 550 výtisků a bylo rozebráno za několik dnů.

7. ledna 1610 objevil Galileo Jupiterovy čtyři největší satelity (měsíce): Io, Europa, Ganymede a Callisto. (Tato jména jim však nedal on, ale německý astronom Simon Marius, který publikoval až o 4 roky později, ale dožadoval se prvenství.) Určil, že tyto měsíce obíhají planetu, protože občas mizely; to připisoval jejich pohybu za Jupiterem. Tento objev přinesl Galileimu jmenování čestným profesorem na universitě v Pise a v Padově, kde působil, mu byl zvýšen plat s doživotní platností na 1000 florinů. Další pozorování měsíců vykonal v roce 1620. (Astronomové později odmítli Galileovo pojmenování těchto těles, změnili jeho medičejské hvězdy na galileovské měsíce.) Ukázka planety, která má menší planety kolem ní obíhající, byla velmi problematická pro spořádaný a úplný obraz geocentrického modelu vesmíru, kde vše obíhá okolo Země.

Galileo zaznamenal, že Venuše vykazuje stejnou sadu fází jako Měsíc. Protože zdánlivá jasnost Venuše je přesto téměř konstantní, Galileo usoudil, že Venuše nemůže kroužit kolem Země v konstantní vzdálenosti. Naproti tomu v heliocentrickém modelu sluneční soustavy vytvořeném Koperníkem by se dala stálá jasnost elegantně vysvětlit tím, že ve chvíli „plné Venuše“ jsou obě planety od sebe mnohem dále, na protilehlých stranách Slunce, přičemž Venušina osvětlená polokoule je přivrácena k Zemi.

Galileo byl jedním z prvních Evropanů, kteří pozorovali sluneční skvrny, ačkoliv existují důkazy, že čínští astronomové tak činili již dříve. Právě existence slunečních skvrn ukázala další úskalí předpokladu dokonalosti nebes ze staré filosofie. A každoroční odchylky v jejich pohybech, kterých si poprvé všiml Francesco Sizzi, představovaly velké potíže ať už pro geocentrický systém tak i pro systém Tychona Brahe. Diskuse o prvenství objevu slunečních skvrn vedl k dlouhému a trpkému sporu s Christophem Scheinerem; ve skutečnosti zde existuje podezření, že je oba předběhl David Fabricius a jeho syn Johannes.

Jako první podal zprávu o měsíčních pohoří a kráterech, jejichž existenci vyvodil ze vzorů vymodelovaných světlem a stínem na měsíčním povrchu. Navíc z pozorování odhadl výšku pohoří. To ho vedlo k závěru, že Měsíc je „hrbolatý a nerovný stejně jako samotný povrch Země“ a není přesnou koulí, jak tvrdil Aristotelés.

Galileo pozoroval Mléčnou dráhu považovanou dosud za mrak a zjistil, že se skládá z velké spousty hvězd namačkaných na sebe tak těsně, že se ze Země jeví jako mrak. Lokalizoval také mnoho jiných hvězd příliš vzdálených, než aby byly viditelné pouhým okem.

Galileo v roce 1611 pozoroval také planetu Neptun, nevěnoval jí však žádnou pozornost; v jeho poznámkách se objevila jen jako mnoho jiných nezajímavých nejasných hvězd.

Galileova teoretická a experimentální práce o pohybech těles spolu s prakticky nezávislou prací Keplera a Reného Descarta byla předchůdcem klasické mechaniky vytvořené Isaacem Newtonem. Byl průkopníkem, přinejmenším v evropské tradici, v provádění pečlivých experimentů a v trvání na matematickém popisu přírodních zákonů.

Jedna z nejznámějších historek o Galileovi říká, že pouštěl koule o rozdílných hmotnostech z Nakloněné věže v Pise, aby demonstroval, že rychlost jejich pádu je nezávislá na jejich hmotnosti (neuvažujeme-li omezený vliv odporu vzduchu). Tento výsledek odporoval Aristotelovu tvrzení, že těžší objekty padají rychleji než lehčí, v přímé úměře k jejich hmotnosti. Přestože se tento příběh objevil v jeho životopise sestaveném Galileovým žákem Vincenzem Vivianim, nyní se má za to, že není pravdivý. Nicméně Galileo skutečně prováděl experimenty včetně valení koulí dolů po nakloněné rovině, čímž dokazoval tutéž věc: padající nebo koulející se objekty (koulení je pomalejší verzí padání) se zrychlují nezávisle na jejich hmotnosti.

Určil správné matematické vyjádření zákona pro zrychlení: počínal-li pohyb z klidu, je celková uražená vzdálenost přímo úměrná čtverci času. (Tento zákon je považován za předchůdce mnoha pozdějších vědeckých zákonů vyjádřených matematickou formou.) Usuzoval také, že objekty si udržují svou rychlost, dokud na ně nepůsobí síla, nebo častěji tření, čímž popřel uznávanou Aristotelovu hypotézu, že objekty přirozeně zpomalují a zastaví se, pokud na ně nepůsobí síla. Tento princip zahrnul Newton do svých zákonů pohybu (1. zákon).

Galileo také zaznamenal, že kmity kyvadla vždy trvají stejný časový úsek, nezávisle na amplitudě výchylky. I když Galileo věřil, že rovnost periody je přesná, tento vztah platí pouze přibližně pro malé výchylky. Lze to však dobře využít k usměrňování hodinových impulsů, což si Galileo jako první uvědomil. (Podívejte se na sekci Technologie dále.)

Na počátku prvního desetiletí 17. století zkusil Galileo se svým asistentem změřit rychlost světla. Stáli na dvou různých kopcích a každý držel lucernu s okenicemi. Když Galileo otevřel svou okenici, měl jeho asistent, jakmile uvidí záblesk, otevřít svou okenici. Na vzdálenost menší než míli Galileo nezjistil rozdíl větší než chyba měření oproti případu, kdy on a jeho asistent byli pouze několik yardů vzdáleni. Neučinil předčasný závěr, že se světlo šíří okamžitě, raději uznal, že vzdálenost mezi kopci byla asi příliš malá pro dobré měření.

Technologie
Galileo se v několika případech podílel na tom, co nyní nazýváme technologií, abychom ji odlišili od čisté fyziky, a inspiroval ostatní. Není to tentýž význam, jaký používal Aristotelés, který by považoval všechnu Galileovu fyziku za techne neboli užitečnou znalost, oproti episteme neboli filosofickému zkoumání příčin věcí.

V letech 1595–1598 Galileo vynalezl a zdokonalil „geometrický a vojenský kompas“ vhodný pro dělostřelce a zeměměřiče. Rozšířil tím dřívější přístroje navržené Niccolou Tartagliou a Guidobaldim del Monte. Pro dělostřelce nabídl kromě nové a bezpečnější cesty přesného zvedání kanónů, také způsob rychlého spočítání náplně střelného prachu pro dělové koule různých velikostí a materiálů. Jeho geometrické pomůcky umožnily konstrukci libovolného pravidelného mnohoúhelníku, výpočet povrchu libovolného mnohoúhelníku nebo kruhové výseče a mnoho dalších výpočtů.

Někdy mezi lety 1606–1607 (nebo možná dříve) vyrobil Galileo teploměr, když využil expanze a kontrakce bubliny vzduchu k pohybu vodního sloupce v připojené trubici.

Roku 1610 použil dalekohledu jako složeného mikroskopu a od roku 1623 vyráběl vylepšené mikroskopy. Zdá se, že jeho počin byl prvním dokumentovaným užitím složeného mikroskopu.

V roce 1612, když určil doby oběhů Jupiterových satelitů, Galileo navrhl, že s dostatečně přesnou znalostí jejich oběžných drah je možné užít jejich pozice jako vesmírných hodin, což mělo umožnit určení zeměpisné délky. Na tomto problému z času na čas pracoval až do konce svého života; praktické problémy byly stále příliš vážné. Metodu poprvé úspěšně použil Giovanni Domenico Cassini v roce 1681 a později byla široce využívána v kartografii; první praktickou metodou pro navigaci byl chronometer Johna Harrisona.

V posledním roce svého života, už úplně slepý, navrhl krokové ústrojí kyvadlových hodin. První plně funkční kyvadlové hodiny vytvořil Christiaan Huygens v padesátých letech 17. století.

Vytvořil skicy mnoha dalších vynálezů, jako například kombinaci svíčky a zrcadla k odrážení světla po budovách, automatický sběrač rajčat, kapesní hřeben sloužící zároveň jako jídelní příbor a to, co nyní nazýváme kuličkovým perem.

Spory s církví
Galileo byl vroucím katolíkem, jeho spisy o koperníkovském heliocentrismu pobouřily některé představitele katolické církve, kteří věřili v geocentrický model sluneční soustavy. Argumentovali, že heliocentrismus je v přímém rozporu s Biblí, přinejmenším jak byla interpretována církevními Otci, a s vysoce ceněnými starými spisy Aristotela a Platóna.

Geocentrický model byl v té době obecně přijímán z několika důvodů. V době sporů se katolická církev z velké části vzdala Ptolemaiova modelu ve prospěch modelu Tychona Brahe, ve kterém stojí Země ve středu vesmíru, Slunce se otáčí kolem Země a ostatní planety krouží kolem Slunce. Tento model byl geometricky ekvivalentní Koperníkově modelu a měl další výhodu, že nepředpokládal paralaxu hvězd, kterýžto efekt nebylo možno zjistit tehdejšími prostředky. Z pohledu Tychonova a jiných vysvětloval tento model tehdejší pozorování lépe než geocentrický model. (Tento závěr by byl správný, nicméně pouze za předpokladu, že nebyl pominut žádný velmi malý jev: jako například to, že tehdejší přístroje nebyly zcela přesné, nebo to, že by vesmír mohl být mnohem větší, než se v té době předpokládalo. Až do pozdější doby byla víra ve velký, snad i nekonečný vesmír součástí kacířských myšlenek (panteismus), za které byl upálen na hranici v roce 1600 Giordano Bruno.)

Pochopení tohoto sporu, pokud je vůbec možné, vyžaduje věnování pozornosti ne pouze politice náboženských organizací, ale také politice akademicko-filosofických organizací. Před Galileovými problémy s jezuity a s dominikánským mnichem Caccinim, který jej kritizoval z kazatelny, slyšel jeho zaměstnavatel, jak je proklínán za protiřečení Písmu svatému profesorem filosofie Cosimem Boscagliou, který nebyl ani teologem ani knězem. Prvním, kdo se Galilea zastal, byl benediktinský opat Benedetto Castelli, který byl také profesorem matematiky a bývalým Galileovým žákem. Na oplátku mu Galileo napsal Dopis velkovévodkyni Kristýně. (Castelli zůstal Galileovým přítelem, navštěvoval ho v Arcetri na sklonku Galileiho života, po měsících úsilí k získání povolení od inkvizice, aby tak vůbec mohl činit.)

Nicméně opravdová moc byla spjata s církví a Galileiho argumenty nejintenzívněji bojovaly na náboženské úrovni. Na konci 19. století a na začátku 20. století historik Andrew Dickson White napsal z protiklerikálního pohledu:

Válka se stávala stále drsnější a drsnější. Dominikánský otec Caccini kázal následující text, „Vy mužové galilejští, proč stojíte a hledíte do nebes?“ (Galilea je území Palestiny, odkud pocházel Ježíš i apoštolové) a tato ubohá slovní hříčka se jménem velkého astronoma byla jen předzvěstí ostřejších zbraní; neboť než Caccini skončil, prohlásil, že „geometrie je ďábel,“ a že „matematici by měli být vyhnáni jako tvůrci všeho kacířství.“ Církevní autority Cacciniho podpořily.
Otec Lorini dokazoval, že Galileiho doktrína není jen kacířská ale „ateistická,“ a naléhavě se dožadoval intervence inkvizice. Fiesolský biskup ve vzteku vykřikoval proti koperníkovskému systému, veřejně urážel Galilea a pomlouval ho u velkovévody. Arcibiskup Pisy tajně přikázal najít a chytit Galilea a předvést ho před inkvizici v Římě. Arcibiskup Florencie formálně odsoudil nové nauky jako nebiblické; a papež Pavel V. zatímco objímal Galilea a zval ho jako největšího astronoma světa na návštěvu Říma, tajně poslal arcibiskupa Pisy, aby posbíral důkazy proti němu.

Zdaleka nejstrašnějším protivníkem, který se nyní objevil, však byl kardinál Bellarmino, jeden z největších teologů, jaké svět znal. Byl svědomitý, upřímný a vzdělaný, ale zaujatý budováním vědy v souladu s Písmem. Zbraně, které užívali muži Bellarminova ražení, byly čistě teologické. Bránili svět před strašlivými následky, které by musely dopadnout na křesťanskou teologii, pokud by bylo dokázáno, že nebeská tělesa krouží kolem Slunce a ne okolo Země. Jejich nejstrašnější dogmatickým nástrojem bylo tvrzení, že „jeho předstírané objevy kazí celý křesťanský plán spásy.“ Otec Lecazre vyhlásil „to vrhá podezření na dogma o vtělení“. Jiní prohlašovali: „To uráží samé základy teologie. Pokud je Země planetou a jen jednou mezi několika planetami, není možné, aby žádná z těch velkých věcí byla dělána čistě jen pro ni, jak křesťanství učí. Pokud jsou zde jiné planety a protože Bůh nedělá nic nadarmo, musí být obydlené; a jsou jejich obyvatelé potomky Adamovými? Jak mohou odvozovat svůj původ z Noemovy archy? Jak mohou být vykoupeni Spasitelem?“ Ačkoliv tohoto argumentu používali především katoličtí teologové, protestant Melanchthon jej již použil při jeho útocích na Koperníka a jeho školu. (White, 1898; online text).

V roce 1616 varovala inkvizice Galilea, aby neschvaloval ani nebránil hypotézu obsaženou v Koperníkově spisu O obězích sfér nebeských (De revolutionibus orbium coelestium), předmětem debat bylo však také to, aby byl srozuměn s tím, že nemá heliocentrickou teorii „učit žádným způsobem“. Když to Galileo v roce 1633 zkusil, inkvizice zahájila soudní při s tím, že mu bylo přikázáno neučit ji vůbec, založenou na listině se záznamy z roku 1616, Galileo však dodal dopis od kardinála Ballarmina, který obsahoval pouze příkaz „neschvalovat ani nebránit“. Listina byla psána Bellarmineho vlastní rukou a nepochybně autentická; listina se záznamy však byla jen nepodepsanou kopií, což porušovalo vlastní pravidlo inkvizice, že záznamy o takových varováních musí být podepsány všemi stranami a notářsky zaznamenány. Necháme-li stranou technická pravidla evidence, co lze pokládat za reálné události? Existují na to dva názory. Podle Stillmana Drakea byl příkaz neučit doručen neoficiálně a nesprávně; Bellarmino nedovolil, aby byl vytvořen formální záznam o jeho doručení a Galileiho v dopise ujistil, že jediný příkaz, který vstoupil v platnost byl „neschvalovat ani nebránit.“ Naproti tomu podle Giorgio di Santillana byl nepodepsaný záznam jednoduše falsifikátem vyrobeným inkvizicí.

V roce 1623 zemřel papež Řehoř XV. a Galileův blízký přítel Maffeo Barberini se stal papežem Urbanem VIII. Nový papež dal Galileovi vágní svolení ignorovat zákaz a napsat knihu o svých názorech, i když stále nesměl otevřeně tuto teorii podporovat. Galileo souhlasil a napsal své mistrovské dílo, Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo) (často zkracováno jako Dialogy). Zaměřil se na argumentaci mezi dvěma intelektuály, jedním geocentrickým, druhým heliocentrickým a laikem, neutrálním, ale jevícím zájem. Ačkoliv byla kniha prezentována z hlediska pohledu církve, geocentrik byl vykreslen hloupě, zatímco heliocentrikovy argumenty často dominovaly a na konci přesvědčily i neutrálního účastníka sporu.

Dialogy byly publikovány v roce 1632 se souhlasem katolických censorů. Intelektuálové jim tleskali, z církevního tábora se však vzedmul hněv. Navzdory jeho neustávajícímu trvání na tom, že jeho práce v této oblasti byla čistě teoretická, navzdory jeho přesnému dodržování církevního protokolu pro publikování svých prací (což zahrnovalo prvotní prozkoumání církevními censory a následnou žádost) a navzdory jeho těsnému přátelství s papežem (který předsedal řádům), byl Galileo roku 1633 předvolán před tribunál římské inkvizice.

Inkvizice zamítla počáteční Galileovy prosby odložit nebo přeložit proces pro jeho podlomené zdraví. Na zasedání předsedané papeřem Urbanem VIII. se inkvizice rozhodla informovat Galileiho, že buďto přijde do Říma nebo bude zatčen a dopraven tam v řetězech. Galileo dorazil do Říma před inkviziční tribunál 13. února 1633. Po dvoutýdenní karanténě byl Galileo držen v pohodlné rezidenci toskánského velvyslance jako projev přízně vlivného velkovévody Ferdinanda II. Medici. Když velvyslanec oznámil Galileův příchod a ptal se, jak dlouho by mělo trvat soudní řízení, papež odpověděl, že Svatý stolec postupuje pomalu, a že je stále v procesu příprav na zahájení formálního jednání. Poté co se podrobil naléhavým žádostem inkvizice, že se musí do Říma dostavit okamžitě, musel Galileo čekat téměř dva měsíce, než soudní řízení vůbec mohlo začít.

Dne 12. dubna 1633 byl Galileo předveden před tribunál a formální výslech vedený inkvizicí začal. Během tohoto výslechu Galileo uváděl, že neobhajoval Koperníkovu teorii a citoval dopis kardinála Bellarmina z roku 1615, aby podpořil toto tvrzení. Inkvizice se ho dotázala, zdali mu nebylo přikázáno v roce 1616, aby neučil koperníkovské myšlenky žádným způsobem (jak bylo popsáno výše); on odpověděl, že si žádný takový příkaz nepamatuje a předložil dopis od Bellarmina podle něhož nesmí zastávat ani obhajovat tyto myšlenky.

Poté byl držen osmnáct dní v místnosti inkvizičního úřadu (nikoliv ve vězeňské cele). V této době jej několikrát navštívil hlavní komisař inkvizice Vincenzo (později kardinál) Maculano a nabízel mu dohodu o přiznání se k vině, přesvědčoval Galilea, aby uznal, že při psaní knihy zašel příliš daleko. Při druhém slyšení 30. dubna Galileo uznal, že pochybil při psaní této knihy, kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti. Poté mu byl umožněn návrat do rezidence toskánského velvyslance. 10. května odevzdal svoji psanou obhajobu, ve které se brání proti obvinění z porušování církevního příkazu, uznává, že pochybil pýchou při psaní své knihy, a prosí o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví.

O měsíc později (21. června), byl na příkaz papeže podroben zkoumání záměrů, formálnímu procesu zahrnujícímu ukazování nástrojů mučení obviněnému. Při tomto procesu řekl, „Jsem zde, abych byl poslušný, ale já nezastával koperníkovské názory poté, co bylo rozhodnutí učiněno, jak jsem již řekl.“

Dne 22. června 1633 inkvizice konala závěrečné slyšení Galilea, jemuž bylo tehdy 69 let a žádal o slitování s poukazem na svůj „politovánihodný stav tělesné indispozice.“ Vyhrožováním mučením, vězněním a smrtí na hranici donutil demonstrační proces Galilea „odvolat, zatratit a zošklivit si“ svou práci a slíbit, že odsoudí jiné, kteří budou zastávat jeho předchozí pohled. Galileo udělal vše, co po něm církev žádala a dodržel tak (nakolik jen můžeme říct) dohodu o přiznání viny uzavřenou před dvěma měsíci. Byl odsouzen a potrestán doživotním vězením.

Ačkoliv v případu zasedalo 10 kardinálů inkvizitorů, rozsudek vynesený 22. června nesl podpisy jen sedmi z nich; jedním ze tří chybějících byl kardinál Barberini, papežův synovec. Obecně se má za to, že to znamená, že odmítl podporovat rozsudek. Sedm, kteří podepsali, byli ti, kteří byli přítomni v den procesu; nicméně kardinálové Barberini a Borgia byli ten den na audienci u papeže. Analýza záznamů inkvizice ukázala, že přítomnost pouze sedmi z deseti kardinálů nebyla výjimečná, proto lze zpochybnit závěr, že Barberini protestoval proti rozsudku.

Hrozba mučením a smrtí, které byl Galileo vystaven, byla církví již skutečně vykonána v dřívějším procesu proti Giordanu Brunovi, který shořel na hranici v roce 1600, protože zastával panteistické a dokétistické pozice.

Příběh, že Galileo, když se po odvolání zvedl z kolen, řekl „Přece se točí!“ (Eppur si muove!) nemůže být pravda; říct něco takového před úředníky inkvizice by mu zajistilo lístek k následování Bruna na hranici. Rozšířená domněnka, že celý incident byl vynálezem 18. století, je však také falešná. Španělské plátno, datované někdy mezi léta 1643 a 1645, zobrazuje Galilea zapisujícího tuto frázi na zeď vězeňské cely. Tady tedy máme druhou verzi této historky, která také nemůže být pravda, neboť Galileo nebyl nikdy uvězněn ve vězení; malba však ukazuje stejný příběh „Eppur si muove,“ který koloval už od Galileových časů. V měsících bezprostředně následujících po jeho odsouzení bydlel Galileo u arcibiskupa Ascania Piccolominiho ze Sieny, vzdělaného muže a sympatizujícího hostitele; fakt, že Piccolominiho bratr byl vojenským ataché v Madridu, kde byl obraz o několik let později vyroben, svědčí o tom, že Galileo pronesl tuto poznámku před arcibiskupem, který nejspíš napsal své rodině o této příhodě, která byla později stálým převypravováním překroucena.

Galileo byl odsouzen k žaláři, pro jeho vysoký věk (a/nebo kvůli církevní politice) byl rozsudek změněn na domácí vězení v jeho vilách v Arcetri a ve Florencii. Pro bolestivou kýlu žádal o dovolení poradit se s lékaři ve Florencii, což bylo v Římě odmítnuto a byl varován, že podobné žádosti mohou vést k uvěznění. V domácím vězení byl nucen pravidelně recitovat kající žalmy a odmítat návštěvy, nicméně bylo mu dovoleno pokračovat v méně kontroverzních výzkumech a potrestání zákazem sociálních kontaktů nebylo uplatňováno tak přísně.

Publikace byly další věcí. Jeho Dialogy byly umístěny na Index librorum prohibitorum, oficiální seznam zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1822 (Hellman, 1998). Ačkoliv rozsudek vynesený proti Galileimu neuváděl další knihy, Galileo o dva roky později zjistil, že jakékoliv publikace o čemkoliv, co kdy napsal, byly tiše zakázány. Zákaz byl striktně uplatňován ve Francii, Polsku a německých státech, ale nikoliv například v Nizozemí.

I když stále v domácím vězení, Galileo se mohl v roce 1638 přestěhovat do svého domu poblíž Florencie. Ačkoliv byl již zcela slepý, pokračoval v učení a psaní. Zemřel ve své vile v Arcetri, severně od Florencie, v roce 1642.

Podle Andrewa Dickson Whitea v jeho Historii boje vědy s teologií v křesťanském světě (A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom (III.iii), 1896), je Galileova zkušenost klasickým případem vzdělance donuceného odvolat vědeckou představu, protože tím urazil mocné konzervativní síly ve společnosti: pro církev v tehdejší době to nebyla vědecká metoda, co by mělo sloužit k hledání pravdy — zvláště v jistých oblastech — nýbrž dogma, jak bylo definováno a interpretováno církevními učenci. White dokumentoval, jak církev bránila tuto doktrínu mučením, vraždami, omezováním svobody a cenzurou. V méně polemické rovině se tento pohled stal hlavním proudem v historii vědy.

Úhel pohledu Whitea a podobně smýšlejících kolegů nebyl nikdy akceptován katolickou komunitou, zvláště protože Whiteova konečná analýza vylíčila křesťanství jako destruktivní sílu. Prudký výraz tohoto kritického stanoviska lze najít ve hře Bertolta Brechta o Galileovi, která se stala zdrojem populárních představ o vědcích. Navíc hlubší zkoumání primárních zdrojů o Galileovi a jeho procesu ukázaly, že tvrzení o strádání byly nadsazené. Sobelova biografie Galileova dcera (Galileo's Daughter) nabízí odlišný pohled na Galilea a jeho svět, z větší části díky soukromé korespondenci Marii Celeste, dceři z názvu titulu, a jejího otce.

V roce 1992, 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi: „Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuice.“ Dále se o něm vyjadřuje, že „… Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu [popisu vědeckých a biblických pravd] mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.“

Galileova rodina
Ačkoliv byl upřímným katolíkem, Galileo byl otcem tří dětí mimo manželství. Všechno to byly děti Galilea a Mariny Gamby.
- Virginia (narozená 1600, přijala jméno Maria Celeste), Galileovo nejstarší dítě a jeho nejmilovanější, zdědila otcovu pronikavou mysl.
- Livia
- Vincenzio

- 1610 Hvězdný posel (Sidereus Nuncius)
- 1615 Dopis velkovévodkyni Kristině
- 1624 Prubíř (Il saggiatore)
- 1632 Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo)
- 1638 Matematické rozpravy a pokusy (Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno à due nuove scienze, poprvé vyšla v Holandsku)

Díla o Galileovi
- Galileo Galilei — opera od Philipa Glasse
- Galileo — hra od Bertolta Brechta
- Galileo — muzikál Janka Ledeckého

Reference
- Drake, Stillman (1973). „Galileo's Discovery of the Law of Free Fall“. Scientific American v. 228, #5, strany 84-92.
- Drake, Stillman (1978). Galileo At Work. Chicago: University of Chicago Press.
- Drake, Stillman. Discoveries and Opinions of Galileo.
- Fantoli, Annibale (2003). Galileo—For Copernicanism and the Church, třetí anglické vydání. Vatican Observatory Publications.
- Hellman, Hal (1988). Great Feuds in Science. Ten of the Liveliest Disputes Ever. New York: Wiley.
- Newall, Paul (2004). "The Galileo Affair."
- Settle, Thomas B. (1961). "An Experiment in the History of Science". Science, 133:19-23.
- White, Andrew Dickson (1898). A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom. New York 1898. text s volnou licencí.

Pojmenováno po Galileovi
- Mise Galileo na Jupiter
- Galileovské měsíce Jupiteru
- Galileo Regio (Galileova oblast) na Ganymedu
- Kráter Galilaei na Měsíci
- Rima Galilaei brázda na Měsíci poblíže kráteru Galilaei
- Kráter Galilaei na Marsu
- Planetka 697 Galilea (pojmenován u příležitosti 300. výročí objevu galileovských měsíců)
- Evropský satelitní navigační systém Galileo