Gelasius Dobner, vlastním jménem Job Felix (30. května 1719 – 24. května 1790) byl český historik, propagátor kritické metody v dějepisectví a piaristický mnich, označovaný za zakladatele moderního kritického českého dějepisectví. Mimo jiné...
Životopis
Gelasius Dobner, vlastním jménem Job Felix (30. května 1719 – 24. května 1790) byl český historik, propagátor kritické metody v dějepisectví a piaristický mnich, označovaný za zakladatele moderního kritického českého dějepisectví. Mimo jiné kriticky zpracoval komentář k Hájkově Kronice české.
Narodil se v rodině pražského truhláře Josefa Dobnera a Marie Anny, rozené Schäfflerové, studoval nejprve u jezuitů a potom u piarista. Koncem třicátých let vstoupil do řádu a vystudoval filosofii a teologii, potom vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Vídni a zároveň studoval práva. Prošel postupně několika piaristickými školami v Čechách a na Moravě, roku 1752 byl postaven do čela právě zřízené piaristické školy v Praze. Pod patronací pražského světícího biskupa Václava Vokouna získal možnost studia historických pramenů v pražských církevních knihovnách.
Proslulost si však získal až kritickým rozborem připraveného vydání Hájkovy Kroniky české (Annales Hageciani). Přes nepřízeň domácích „kolegů“, kteří trvali na věrohodnosti Hájkovy kroniky, stalo se Dobnerovo dílo základem moderní české historiografie a sám autor se dočkal mnoha ocenění v rámci řádu i mimo něj (od Marie Terezie obdržel roční penzi 300 zlatých).
Při práci nad Hájkovou kronikou v různých šlechtických či církevních archivech opsal mnoho dosud neznámých pramenů, které vydal roku 1764 v edici Monumenta historica Bohemica. Kromě tří dílů Annales Hageciani se věnoval otázkám rozsahu Velkomoravské říše, původu cyrilice a glagolice, staroslovanské bohoslužby v Českých zemích, otázkám vztahu českého státu k říši a podobně. Značná část jeho prací věnovaných listinnému materiálu českého a moravského původu a životopisy některých význačných českých dějepisců a kronikářů zůstaly v rukopise.
Dobner byl prvním českým moderním historikem, který stavěl na kritické metodě zkoumání písemných pramenů a odmítal neprověřené fabulace a výmysly, jež v té době často historickou práci provázely. Díky němu a jeho dílu byla česká historická věda ušetřena množství omylů a jejich napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace.
Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození, z nichž ovšem většina na něj navazovala. Málo přející vztah Čechů k duchovním v 19. a 20. století přivedl jeho jméno takřka na práh zapomnění.
Narodil se v rodině pražského truhláře Josefa Dobnera a Marie Anny, rozené Schäfflerové, studoval nejprve u jezuitů a potom u piarista. Koncem třicátých let vstoupil do řádu a vystudoval filosofii a teologii, potom vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Vídni a zároveň studoval práva. Prošel postupně několika piaristickými školami v Čechách a na Moravě, roku 1752 byl postaven do čela právě zřízené piaristické školy v Praze. Pod patronací pražského světícího biskupa Václava Vokouna získal možnost studia historických pramenů v pražských církevních knihovnách.
Proslulost si však získal až kritickým rozborem připraveného vydání Hájkovy Kroniky české (Annales Hageciani). Přes nepřízeň domácích „kolegů“, kteří trvali na věrohodnosti Hájkovy kroniky, stalo se Dobnerovo dílo základem moderní české historiografie a sám autor se dočkal mnoha ocenění v rámci řádu i mimo něj (od Marie Terezie obdržel roční penzi 300 zlatých).
Při práci nad Hájkovou kronikou v různých šlechtických či církevních archivech opsal mnoho dosud neznámých pramenů, které vydal roku 1764 v edici Monumenta historica Bohemica. Kromě tří dílů Annales Hageciani se věnoval otázkám rozsahu Velkomoravské říše, původu cyrilice a glagolice, staroslovanské bohoslužby v Českých zemích, otázkám vztahu českého státu k říši a podobně. Značná část jeho prací věnovaných listinnému materiálu českého a moravského původu a životopisy některých význačných českých dějepisců a kronikářů zůstaly v rukopise.
Dobner byl prvním českým moderním historikem, který stavěl na kritické metodě zkoumání písemných pramenů a odmítal neprověřené fabulace a výmysly, jež v té době často historickou práci provázely. Díky němu a jeho dílu byla česká historická věda ušetřena množství omylů a jejich napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace.
Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození, z nichž ovšem většina na něj navazovala. Málo přející vztah Čechů k duchovním v 19. a 20. století přivedl jeho jméno takřka na práh zapomnění.