Gerardo Diego byl španělský básník a literární kritik.

Gerardo Diego byl doktorem filozofie. Působil jako středoškolský profesor literatury v Sorii, Gijónu, Santanderu a nakonec v Madridě. Pobýval rovněž ve Francii a Jižní Americe. Při třístém výročí Góngorovy smrti (španělský básník ), byl v roce 1927 iniciátorem básnické soutěže.

V roce 1925 mu byla udělena Národní cena za Lidské verše, v roce 1979 cena Cervantesova.


Ve svých prvních básnických dílech navazoval Gerardo Diego na doznívající modernismus.
Hlavní směr jeho básnického vývoje se přiklání k poválečným španělským avantgardním směrům, zvláště k uultraismu, jehož byl hlavním představitelem. Motivicky je jeho záběr velmi pestrý a nesmírně široký.Do jeho básní se rovněž promítala jeho záliba v malířství, hudbě a býčích zápasech. Značnou pozornost věnoval dualitám protikladů (venkov – město, příroda a kultura aj.). V posledním období se u něho projevovala tendence ke klasickému propracování formy.

Básnické sbírky:
Lidské verše – 1925, za ni udělení Národní ceny
Kniha romancí pro nevěstu – 1920
Obraz – 1922
Soubor obrázků a citových výjevů – 1923
Rukověť pěn – 1924

Křížová cesta – 1931
Bajka o Iks a Zet - 1932, inspirováno Góngorou
Básně naschvál – 1932

Kompostelští andělé – 1940
Opravdový skřivan – 1941
Luna na poušti a jiné básně – 1949

Předpeklí – 1951
Neúplný životopis – 1953
Amazonka – 1955
Krajina s lidmi – 1956
Sama láska – 1958

Chopinova nokturna – 1962
Štěsí, nebo smrt – 1963
Hřbitov pro nekatolíky – 1972