Gyula Illyés byl maďarský básník, prozaik, esejista, dramatik a překladatel. Patří k významným osobnostem maďarského kulturního života 20. Století.

Gyula Illyés vystudoval maďarštinu a francouzštinu na univerzitách v Budapešti a na Sorboně. V roce 1921 emigroval do Francie po účasti v levicově orientovaném studentském hnutí. Zde se seznámil s avantgardním uměním a po návratu do vlasti roku 1926 psal do maďarských avantgardních časopisů.


Ve své lyrické tvorbě se Gyula inspiroval lidovou slovesností, novým klasicismem a lyrickým realismem. Postupně v něm sílil meditativní hlas, jenž se zaměřoval s filozofickou náročností na otázky historického pokroku, postavení národa a politické moci.

Próza:
Puszták népe – 1936 (Lidé z pusty, č. 1957), literární sociografie o životě čeledi v kraji autorova dětství na Zadunajsku.

Petófi – 1936 (přepracovaná verze Petófi Sándor – 1948, č. 1953). Životopisný román o osudech světoznámého maďarského lyrického tvůrce.

Kháron ladikján – 1969 (Na Cháronově člunu aneb Známky stárnutí, č. 1972), esejistický román

Ebéd a kastélyban – 1962
Kora tavasz – 1941 (Předjaří)

Drama:
Ve 30. Letech se rozvinula autorova dramatická tvorba zaměřená na národní historickou sebeanalýzu a problematiku moci a morálky:

Ozorai példa – 1952 (Ozorský příklad)
Dózsa György – 1956

Pro děti sestavil Illyés soubor pohádek:
Hetvenhét maďar Nemese – 1953 (přepracované 1956 na Sedmdesát sedm maďarských lidových pohádek). Soubor měl velký úspěch, dočkal se několika vydání, byl přeložen do různých jazyků.

České a slovenské výbory:
Pohádky:
Ludas Matyi (Chytrý Matěj) – 1980
Princ z dřevěného hradu – 1980

Výbor z básnické tvorby:
Jilm a vítr – 1965
Ťažká zem – 1977