Jan Blahoslav Čapek, vlastním jménem Jan Blahoslav, byl český spisovatel, autor literárněhistorických prací, publicista.

Jan Blahoslav Čapek se narodil v rodině reformovaného evangelického českobratrského faráře. Po maturitě v roce 1923 ještě téhož roku začal studovat češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho učitelem byl především Jan Jakubec.

Již v době studií Jan Blahoslav Čapek psal, např. historickou povídku Zlomený kmen. Hlavní úsilí na počátku třicátých let zaměřil J. B. Čapek na literární historii a kritiku. Těm se věnoval již od svého příchodu do Prahy. Své práce publikoval v mnoha časopisech, z nichž některé redogoval např. Kostnické jiskry. Psal do Hosta, časopisu Literární skupiny, kde patřil k nejmladším členům tvůrčí generace, Naší doby, Křesťanské revue, týdeníku Čin a dalších.
Pro Čapkův zájem o slovenskou literaturu ho jeho univerzitní profesor Jan Jakubec požádal o spolupráci při druhém dílu Dějin literatury české.

Při práci knihovníka v letech 1928 – 29 a po zahájení přednášek o české literatuře na bohoslovecké Husově fakultě se připravoval J. B. Čapek na habilitaci. Jako soukromý docent pracoval Čapek jako tajemník Extenzí čs. škol, poté byl úředníkem ministerstva zahraničí.
S evangeličkou Annou Císařovou – Kolářovou, odbornicí na staré tisky a knihovědu, řídil edici Špalíček, reformační literární památky vycházely v jeho edici Sloupové pamětní, lyrika ve Tvaru, próza v řadě Vinohrad..

V roce 1945 byl Čapek jmenován řádným profesorem české literatury na Filozofické fakultě Univezity Karlovy. Při své činnosti dával studentům, zejména evangelíkům, možnost vytvářet badatelské kroužky, ve kterých vznikala i zcela původní básnická, prozaická a odborná dílka (antologie z mladých básníků Pozdravy mládí a naděje – 1947).

V roce 1959 musel Čapek odejít z fakulty a pracoval v Památníku národního písemnictví, poté v Ústavu pro dějiny Karlovy univerzity. V roce 1968 se na fakultu vrátil, ale v 71. roce byl nucen jít do důchodu, přestože jeho vědecká a badatelská práce byla na vrcholu. Protože mu bylo publikování stále více znemožňováno, uveřejňovali jeho přátelé a bývalí studenti jeho práce v zahraničí.


Jan Blahoslav Čapek jako spisovatel a univerzitní profesor se světovým rozhledem, překladatel z angličtiny a filozof, byl zdravou protiváhou autoritativních tendencí.

Poezie:
Slovo nad světlem – 1929, sbírka vznikla z bolestného otřesu ze smrti autorovy matky.
Boj o milost – 1931
Píseň písní – 1931, básnická biblická parafráze s ilustracemi malířky Toyen
Lyra Kampanova – 1942

Próza:
Zlomený kmen – 1925, historická povídka
Setkání – 1946, historická próza

Za jazyk přibitý – 1970, v této próze líčí autor osudy Mikuláše Diviše z Doubravína, staroměstského písaře, básníka a hudebníka, který byl mučen na Starměstském náměstí při exekuci vůdců českého stavovského povstání.

Odborné práce:
Henrik Ibsen a nemoc Evropy – 1928, esej

Augustin Doležal a jeho Tragoedia – 1931, analytická monografie v níž autor projevil svůj vědecký zájem o slovenskou literaturu.

Veršovaná zpracování Otčenáše – 1932, spisy
Československá literatura toleranční – 1933, (léta 1781 – 1861).
Mladé Slovensko – 1934
Česká filozofie předbřeznová a za reakce – 1934

O tvorbě Smila Flašky z Pardubic a Jana Skály z Doubravky:
Alegorie Nové rady a Theriobulie – 1936
Vznik a funkce Nové rady – 1936

Zápas o svobodu v zrcadle československé literatury – 1938
Jiří z Poděbrad v české literatuře – 1940
Poutníček – 1940, antalogie o české lidové písni

Z kulturních dějin českých 17. a 18. století – 1940
Profil české poezie a prózy od roku 1918 – 1947
Záření ducha a slova – 1948
Hviezdoslav – 1949
Paradox české renesance – 1975
Šaldův boj o osobnost – 1976