Jan Patočka je čelným představitelem fenomenologicky zaměřené filosofie.

V letech 1925 - 1932 studoval Jan Patočka slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Při studijním pobytu v Paříži v roce 1928 se zde poprvé setkává s Edmundem Husserlem.

Po obhájení disertační práce Pojem evidence je Jan Patočka v roce 1932 promován na doktora filosofie. Následující dva roky studoval jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Zde navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.

V letech 1934 - 1944 byl Jan Patočka profesorem na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cirole philopsophique de Prague, kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa. V roce 1936 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické.

V roce 1936 se Jan Patočka habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze. Po Husserlově smrti v roce 1938 se Jan Patočka přičinil o záchranu jeho pozůstalosti.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil Jan Patočka na gymnáziu. Vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy.

Od roku 1964 byl Jan Patočka editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK a byl jmenován profesorem. V roce 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let.

Jan Patočka usiloval o nalezení mravního řádu v době, která takový řád popírala. Své filozofické názory o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a z toho vyplývajícího smyslu pro povinnost angažovat se pro společné dobro, mohl Patočka realizovat až ve chvíli, kdy vznikala Charta 77. Přijal nabídku, aby se stal jedním z jejích tří prvních mluvčích. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Napsal úvahu "O povinnosti bránit se proti bezpráví". V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník a občan svého národa a svého státu dbal Jan Patočka vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporoval postižené spoluobčany a platil za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny i sebe sama.

Jan Patočka byl po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem zatčen Státní bezpečností a podroben vyčerpávajícím výslechům. Po posledním z nich, trvajícím 11 hodin, byl postižen záchvatem mozkové mrtvice a v nemocnici po několika dnech zemřel. Jeho pohřeb se stal konfrontací s totalitní mocí, která chtěla za každou cenu zabránit důstojnému rozloučení se svou obětí.

Po celý svůj život považoval Jan Patočka za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahovat se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů.


Jan Patočka byl výtečným interpretem, ale zároveň i tazatelem a problematikem. Kolik jen otázek položil ke všem interpretovaným, reprodukovaným, kriticky analyzovaným a vzájemně konfrontovaným ideám a systémům, zjevům a cílů - filozofickým, historickým, básnickým i hudebním. Často sahal k extrémně vyhroceným formulacím s vědomím, že taková extrémnost má tu dobrou stránku, že dovoluje ostrou formulaci problémů a kritiku.

Dnes je Patočkovo životní dílo nečekaně uzavřeno, ve světle tohoto posledního historického činu se otvírá nový pohled na všechny jeho složky, jež jsou převážně ryze odborné povahy a samy o sobě dávaly až donedávna nanejvýš jen tušit svůj praktický, morálně-politický dosah.

Jan Patočka byl jedním z mužů, v nichž do našeho prostředí vstoupil svět, a to nikoli ve smyslu světových měřítek, Byl vždy pro pokrok pojímaný obecně lidsky. Mělké pokrokářství kritizoval pro jeho intelektualizmus znehodnocující většinu lidské minulosti a mimoevropské přítomnosti. Vyslovil tak porozumění pro národy „třetího světa“. V tomto duchu odsuzoval společenské přežitky minulosti a jejich formace a přijímal socialismus pro jeho konkrétní ekonomickou odpovědnost za všechny členy společnosti, především ty, kteří stáli či stojí na jejím okraji. Usiloval zároveň o udržení principu kolektivně nenahraditelné mravní odpovědnosti a tedy o respektování individuálních lidských svobod.

Hlavní část Patočkova rozsáhlého, i když často torzovitého díla, je věnována fenomenologii. Navázal tak na Husserlův objev přirozeného světa - Lebenswelt, naší bezprostřední, naivní zkušenost, snažil se spojit odkaz Husserlův a Heideggerův a zkoumal pojem pohybu. Lidský život chápe Jan Patočka jako trojí pohyb: pohyb zakotvení či přijetí, pohyb práce a boje, pohyb průlomu či pravdy.

Jan Patočka rozvinul Platónovu myšlenku péče o duši, která je podle něho vlastním jádrem evropské identity a jedinečnosti. Pokoušel se vytvořit novou filosofii dějin. Řada Patočkových prací se týká filosofického významu J. A. Komenského a filosofie výchovy, ale také českých dějin, literatury, divadla a umění vůbec.

Jan Patočka byl vynikající překladatel a do češtiny přeložil např. Hegelovu Fenomenologii ducha a Estetiku, díla Herderova, Schellingova nebo Mikuláše z Kusy.

Kacířské eseje o filosofii dějin - 1975 v samizdatu, nejznámější a nejčastěji překládané Patočkovo dílo, shrnuje v šesti esejích jeho pozdní filosofii dějin i současné dějinné situace, v niž vyústily jeho celoživotní úvahy o problému přirozeného světa lidského života.

Spisy - 5 svazků, jen malá část Patočkova díla mohla vyjít za jeho života doma, výbor vyšel v 80. letech v Německu.

Češi I- soubor textů k českým dějinám a české filosofii, svazek Sebraných spisů významné studie o Masarykovi

Češi II - soubor textů k českým dějinám a české filosofii, tento svazek Sebraných spisů obsahuje nedokončenou stať Co jsou Češi, v níž se autor zamýšlí nad smyslem českých dějin.

Přirozený svět jako filosofický problém - 1936
Česká vzdělanost v Evropě - 1940
Symbol země u K. H. Máchy - 1944
Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové - 1964

Sókratés - 1991
Co jsou Češi? - 1992
Evropa a doba poevropská - 1992
Platón - 1992
Tělo, společenství, jazyk, svět - 1995
Umění a čas - 2004

Dopisy Václavu Richterovi - korespondence dokládá Patočkův hluboký zájem o problematiku umění

Komeniologické studie I - první díl souboru Komeniologických studií obsahuje chronologicky uspořádané stati, recenze a příležitostné texty o J. A. Komenském, které autor publikoval v letech 1941–1958.

Komeniologické studie II - druhý díl souboru obsahuje chronologicky uspořádané stati, recenze a příležitostné texty o J. A. Komenském, které autor publikoval v letech 1959–1970.

Komenologické studie III - svazek obsahuje Patočkovu nevydanou monografii o Komenském a náčrty nepublikovaných komeniologických studií.

Péče o duši I - soubor se zabývá postavením člověka ve světě a v dějinách: od morálních a náboženských otázek jednotlivce, přes stanoviska k aktuálním společensko-politickým událostem

Péče o duši II - soubor statí a přednášek a poznámek k problematice postavení člověka ve světě a v dějinách (Kacířské eseje, Platón a Evropa, Evropa a doba poevropská atd.).

Péče o duši III - soubor statí k problematice postavení člověka ve světě a v dějinách (Kacířské eseje atd.)

Umění a čas I - první svazek obsahuje autorem publikované texty, jež zahrnují Patočkovy studie tematizující trojí povahu filosofické meditace soustředěné k uměleckému dílu.

Umění a čas II - druhý svazek obsahuje dohotovené nepublikované texty, poznámky a drobné publikované texty, jež zahrnují Patočkovy studie tematizující trojí povahu filosofické meditace

Dvě máchovské studie - stati o Máchovi činí zkušenost básníka předmětem filosofické reflexe a zjišťují, že se tvorba tohoto zakladatele moderní české poezie hlubokým a původním způsobem dotýká filosofických otázek, které jsou stále aktuální. Na podkladě těchto analýz pak autor rozvíjí svou vlastní filosofickou pozici a sleduje, čím se od sebe básnická a filosofická reflexe odlišují.

Mikuláš Kusánský - život a dílo renesančního filosofa, matematika a politika

Negativní platonismus - programové shrnutí Patočkových úvah na téma filosofie svobody z počátku padesátých let. Na přelomu 40. a 50. let 20. století koncipoval Patočka pod tímto titulem systematický filosofický rozvrh sahající od otázek ontologických až po analýzu současných forem civilizace. Krátký text Negativní platonismus formuluje jeho myšlenkové jádro.

Věčnost a dějinnost -- Rádlův poměr k pojetím člověka v minulosti a současnosti. Ve studii z pozůstalosti zkoumá Jan Patočka různé moderní koncepce člověka a zároveň formuluje svou vlastní filosofickou pozici. Studie završuje řadu článků, jimiž se Jan Patočka filosoficky vyrovnával s Rádlovou Útěchou z filosofie. Jeden z nich, Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, je připojen k tomuto vydání. Tematicky odpovídá kapitolám, které chybí v rukopisu Věčnosti a dějinnosti.