Jaroslav Vlček byl literární historik a kritik, zakladatel nového dějepisectví české a slovenské literatury.

Jaroslav Vlček se narodil v česko – slovenské rodině. Jeho otec byl středoškolským profesorem. Po gymnáziu absolvoval studium slavistiky a germanistiky v Praze. Poté učil na středních školách v Praze a Brně, od roku 1901 až do své smrti působil jako profesor Filozofické fakulty UK v Praze.

V letech 1919 – 23 byl Jaroslav Vlček vysokým úředníkem ministerstva školství. Podílel se na rozvoji vztahů mezi českou a slovenskou literaturou, stál u zrodu české literárněvědné slovakistiky. Vytvořil vlastní školu, která měla vliv na podobu literárního dějepisectví v první polovině 20. století v Čechách i na Slovensku.


Zakladatelský význam Vlčkova díla spočívá v pojetí literatury jako svébytných, estetickou nebo vědeckou formou vyjadřovaných národních ideí a intelektuálních snah.

Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy – 1881

V následujících dílech se Vlček zabýval slovenskou a českou literaturou od jejich počátků až po májovce a básnickou tvorbu národního obrození:

Dejiny literatúry slovenskej – 1889 – 90, 2. doplněné dílo 1923, napsáno slovensky. 2 díly
Dějiny české literatury – sešitově 1893, knižně 1897 – 1921, 2. doplněné vydání 1931. 2 díly

Literatuře národního obrození se věnoval i v řadě monografií:
Podílel se na vzniku kolektivních dějin
Literatura česká 19. století – 1902 – 07

a na redigování odborných časopisů v Čechách i na Slovensku :
Listy filologické – 1899 – 1919
Naše řeč – 1917 – 29
Sborník Matice slovenskej – 1922 – 1927