Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída, byl básník, překladatel, dramatik, vůdčí osobnost lumírovců.

Jaroslav Vrchlický prožíval své dětství u svého strýce faráře v Ovčárech u Kolína. Po maturitě na gymnáziu v Klatovech začal studovat teologii, ale brzy přešel na Filozofickou fakultu. Vystudoval filozofii, historii a románské jazyky.

Jaroslav Vrchlický pobýval rok v Itálii jako šlechtický vychovatel. Zde pronikl do italské a francouzské poezie, která se později projevovala v jeho vlastní tvorbě. Oblíbil si slunný románský jih, tento kraj mu velmi přirostl k srdci.

Po návratu do Čech redigoval Jaroslav Vrchlický Světozor, byl divadelním referentem v časopisech Pokrok a Hlas národa. Rovněž pracoval jako tajemník České techniky, později jako tajemník České akademie věd a umění.

V roce 1893 byl Jaroslav Vrchlický jmenován profesorem srovnávacích literatur na univerzitě. Byl členem několika zahraničních akademií, poslancem Panské sněmovny ve Vídni aj.

Manželkou Jaroslava Vrchlického se stala Ludmila Podlipská, dcera spisovatelky Sofie Podlipské. Podlipská Vrchlického obdivovala pro jeho básnický talent a inspirovala ho k další tvorbě, snažila se ale tlumit jeho cit k ní.

Po rozpadu manželství a mozkové mrtvici dožíval Vrchlický poslední léta v odloučenosti v Domažlicích.


Dílo Jaroslava Vrchlického je velmi rozsáhlé. Obsahuje přes 270 knih včetně překladů, přes osmdesát původních děl doplňují překlady z osmnácti jazyků.

Poezie:
Těžiště původní Vrchlického tvorby je v epickém, lyrickém a dramatickém básnictví. V začátcích tvorby Vrchlický navazuje na literární tradici K. H. Máchy nebo Jana Nerudy, ve které je vyjádřen smutek, pesimismus a konvenční pocity.

Z hlubin - 1875, první Vrchlického sbírka

Duch a svět - 1878, vstupní sbírka v níž autor uvažuje na starých mýtech lidstva o vztahu ducha a hmoty, člověka a vesmíru i o mravních problémech. Popisuje svět od jeho stvoření. Používá hebrejskou a antickou mytologii. Vrchlický zde vidí budoucnost skepticky, ale přesto věří v ráj na zemi. Nejmilejší postava Vrchlického - Pan - je smyslným antickým polobohem.

Reflexivní skladby převládají ve sbírkách:
Sfinx - 1883
Dědictví Tantalovo - 1888

Brevíř moderního člověka - 1892, Vrchlický brání svou básnickou tvorbu a nesouhlasí s moderními realistickými hesly

Bodláčí z Parnasu - 1893 - poezie plná ironie a sarkasmu. Promítá se zde Vrchlického špatné rozpoložení

Skvrny na slunci - 1897

Historické, mytologické a legendární příběhy:
Mýty - 1879
Staré zvěsti - 1883
Perspektivy - 1884
Selské balady - 1885

Zlomky epopeje - 1886, velký básnický cyklus, který Vrchlický vytvořil podle Hugovy Legendy věků. Nezabýval se však básnickou historií, ale pouze některými okamžiky v dějinách.

Zlatý prach - 1887
Bozi a lidé - 1899

Velké epické skladby:
Epické básně - 1876, zpracované mýty a pověsti cizích národů
Hilarion - 1882, příběh egyptského askety
Poutí k Eldorádu - 1882
Twardowski - 1885, skladba se soustřeďuje k polské variantě faustovského motivu
Bar Kochba - 1897, k židovskému odboji proti Římanům
Píseň o Vinetě - 1896, k zániku Pobaltských Slovanů

Látky pro svou tvorbu čerpal autor z různých oblastí a dob. Lyrické skladby korespondují s životem a osobními prožitky básníka.

Sbírky vyjadřující životní radost lásku a smyslové okouzlení:
Sny o štěstí - 1876, milostná lyrická sbírka je plná optimismu a smyslných dojmů
Eklogy a písně - 1880
Dojmy a rozmary - 1880
Co život dal - 1883
Jak táhla mračna - 1885
Motýli všech barev - 1887
Čarovná mračna - 1888
Hudba v duši - 1886
Dni a noci - 1889

Sbírky v nichž dospívá k tónu milostného zklamání:

Hořká jádra - 1889, sbírka básní popisující podzimní a zimní přírodu. Projevuje se zde počáteční tvůrčí krize Vrchlického a špatná kritika jeho tvorby. Často mu byl vytýkán zejména laciný optimismus

Okna v bouři - 1894, básně, které opět zachycují básníkovo životní zklamání, pokouší se zde ale o jeho překonání.

É morta - 1889, sbírka v níž projevuje smutek nad smrtí přítelkyně zpěvačky Klementiny Kalašové

Strom života - 1909, sbírka, Vrchlický zde završuje své dílo oslavným hymnem

Meč Damoklův - 1913, posmrtně vydaná sbírka, dílo plné zoufalství, ve kterém se promítají básníkovi úzkosti a předtuchy jeho nemoci

V mnohých dílech uplatnil Vrchlický básnické formy a strofické útvary charakterické i pro jiné útvary. Pro tuto orientaci na nenárodní témata formy byl od české národovecké kritiky obviňován z kosmopolitismu.

Próza:
Prozaická tvorba Vrchlického je pouze okrajová. Psal povídky a román.
Loutky - 1908, román

Dramatická tvorba:
Noc na Karlštejně - 1884, veselohra, která je dodnes hrána a byla také zfilmována

Hippodamie - trilogie zpracovaná ve scénický melodram Zdeňkem Fibichem:
- Námluvy Pelopovy - 1890
- Smír Tantalův - 1891
- Smrt Hippodamie - 1891

V sudu Diogenově - 1883, veselohra s námětem z antiky jíž mj. obohatil repertoár právě otevřeného Národního divadla

Soud lásky - 1886, z prostředí papežského dvora v Avignonu
Drahomíra - 1882, drama z české historie
Bratři - 1880, rovněž z české historie

Práce překladatelská:
Z Vrchlického činnosti je kvantitativně nejbohatší jeho práce překladatelská. Autor si dal za cíl převést do češtiny nejznámější díla světové literatury a na tomto nadlidském úkolu pracoval s nejvyšším úsilím. Přeložil např.
Dantovu Božskou komedii
Goethova Fausta
Tři mušketýři - Dumas
Pohádky - Anderson

Dále to byli např. F. Petrarca, E. Rostand, V. Hugo, A. France, F. Schiller, W. Shakespeare aj.
Překládal i moderní francouzské básníky, Ch. Baudelaira, J. A. Rimbauda, P. Verlaina apod.
Překlady doprovázel literárními studiemi a eseji.

Vrchlický se svými překlady snažil veřejnost seznámit s dosud neznámými autory.
Poezie francouzské nové doby
Poezie italská nové doby

Vrchlického dílo bylo zpočátku velice ceněno, byl nazýván knížetem české poezie. V devadesátých letech 19. století byl však kritizován ze strany mladé generace za nepůvodnost a malou originalitu.

Až další básnická generace se opět k Vrchlickému hlásila a ocenila jeho snahu objevovat krásy světa a života - Neumann, Šrámek, Seifert.