Josef Hora byl básník, prozaik, literární kritik, překladatel. Byl výzanmným představitelem proletářské poezie ve dvacátých letech 20. století a autor reflexní lyriky času a ticha v letech třicátých.

Josef Hora se narodil ve vsi Dobříň nedaleko Roudnice nad Labem v selské usedlosti. Záhy po jeho narození otec usedlost prodal a koupil dů, v Praze, kam se rodina přestěhovala. V roce 1896 se rodiče rozešli, dům musel být prodán a šestiletý chlapec s matkou se vrátili do Dobříně k prarodičům. Později žili v Roudnici u matčiny sestry.

Josef Hora absolvoval gymnázium v Roudnici a v roce 1916 dokončil studium práv v Praze. V roce 1918 začal díky Ivanu Olbrachtovi pracoval v Právu lidu. Posléze v letech 1920 - 29 řídil kulturní rubriku Rudého práva. Po vyloučení z KSČ v roce 1929 přešel do Českého slova, kde setrval až do roku 1940.

Jako předseda Obce československých spisovatelů byl Josef Hora jedním z předních organizátorů jednotné fronty umělců proti fašismu. Německou okupaci prožíval již velmi nemocen, léčil se v Dobříši a ve Vráži. Zemřel v prvních poválečných dnech, jeho hrob je na vyšehradském Slavíně.

Josef Hora byl jako první jmenován národním umělcem in memoriam.


Josef Hora ve své poezii prošel velkým vývojem. Od poezie symbolistní a vitalistické se včlenil do poezie proletářské, ve které zesílil zřetel sociální. Odklon od proletářské poezie přináší sbírka Itálie z roku 1925, ve které autor užívá asociální metody poetismu.

Od poloviny dvacátých let začíná nové období Horovy poezie. Dění nahlíží pod zorným úhlem času. Čas stále plynoucí je bratrem básníkova srdce.

Poezie:
Básně - 1915, sbírka, poezie symbolistní
Strom v květu - 1926, sbírka

Sbírky, ve kterých se prolíná nota intimní se společenskou, uskutečnění spravedlnosti i zvýraznění základních lidských hodnot - patří do poezie proletářské:
Pracující den - 1920
Srdce a vřava světa - 1922
Bouřlivé jaro - 1923

Itálie - 1925, sbírka inspirována Horovou cestou

Struny ve větru - 1927, sbírka, v níž podstatnou část vyplňují verše z cest po Sovětském svazu, v ní se čas proměňuje v nadosobní časoměr měřící dobu

Mít křídla - 1928, soubor šesti velkých básní, např. Ivan a Lenin, báseň Pomník je věnována Janu Husovi, dále verše o americké justiční vraždě Sacca a Vanzettiho

Deset let - 1929
Tvůj hlas - 1930, v této sbírce se výrazně projevuje zduchovnění autorovy poezie
Tonoucí stíny - 1933
Dvě minuty ticha - 1934

Tiché poselství - 1936, autor pod dojmem sílícího tlaku fašismu hledá rovnováhu mezi dálkou a domovem, snem a skutečností

Máchovská variace - 1936, v tomto díle se Josef Hora vrací k Máchovu odkazu, prožívá jako on rozpor mezi vysokými ideály a skutečností. Na diktátem času zde však vítězí lidské dílo.

Domov - 1938, čas se proměnil v zdroj naděje v době ohrožení fašismem. Silně vyznívá závěrečná báseň sbírky Zpěv rodné zemi

Jan houslista - 1939, jinotajná básnická povídka

Zahrada Popelčina - 1946, poslední básníkovo dílo tvoří dvě cyklické básně - Rekviem a Popelka přebírá hrách

Próza:
Tvorba prozaická je méně rozsáhlá. V ní téměř publicisticko-dokumentární formou reaguje Josef Hora na dobové události.

Hladový rok - 1926, obraz života za první světové války na malém městě
Socialistické naděje - 1922, boj o Lidový dům
Dech na skle - 1938, vztah jedince a komunistického hnutí ve 30. letech

Bohatá byla Horova publicistika, zejména politické stati, úvahy, eseje a články. Významné jsou jeho překlady z ruštiny - Puškin, Lermontov aj., nebo z němčiny - Goethe.