Josef Jungmann byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel. Celý život se pokoušel o položení teoretických základů novému vývoji češtiny. To se mu také prakticky podařilo. Byl vůdčí osobností tzv. 2. - preromantické generace obrozenců. Jungmannův přínos pro českou literaturu a českou kulturu byl obrovský. Přeložil Slovo o pluku Igorově, překládal Goetheho, Schilllera, Miltona, Chateaubrianda. Je autorem první učebnice literární teorie a poetiky, Vydal pětidílný Slovník česko-německý

Práce Josefa Jungmanna byly nejen vědeckými, ale i vlasteneckými činy velikého dosahu. Jeho organizační schopnosti i neúmorná pracovitost k němu přitahovaly celou řadu příslušníků mladší generace, mladé básníky i vědce. Tak v letech raného rozvoje svých tvůrčích sil prošli Jungmannovým vlivem František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár nebo František Ladislav Čelakovský.

Josef Jungmann se narodil v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka. Do školy začal chodit v Berouně. V letech 1788 - 1792 studoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Pražské univerzity, kde na něho silně působil vlastenecký profesor Stanislav Vydra. Studium ukončil v roce 1795 a od roku 1799 začal studovat práva, studium však nedokončil. V této době působil i jako soukromý učitel. Vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích, kde se také roku 1800 oženil s Johannou Světeckou z Černčic. Jeho žena pocházela ze zámožné rodiny. Na gymnáziu v Litoměřicích začal zdarma vyučovat češtinu a tím se stal prvním učitelem češtiny v českých zemích.

Josef Jungmann odešel v roce 1815 do Prahy, kde se stal ředitelem Staročeského gymnázia a poté i rektorem Pražské univerzity. V Praze kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.

Po objevení rukopisů Kutnohorského a Zelenohorského obhajoval jejich pravost. Je však pravděpodobné, že si byl vědom, že tyto dokumenty tak úplně pravé nejsou. Proti poněmčování ve školách zaměřil Josef Jungmann i svou časopiseckou stať Rozmlouvání o jazyku českém. Další Jungmannova stať - O klasičnosti literatury a důležitosti její - zdůrazňuje potřebu takové literatury, která by vyjadřovala zájmy národní společnosti.

Josef Jungmann zemřel v Praze a pochován je na Slavíně.

Dílo Josefa Jungmanna:

Jelikož době Jungmannovy literární a vědecké činnosti česky mluvila především nižší lidová vrstva, soustředil se na ně. Snažil se o rozvoj češtiny, o budování národní české kultury.

Josef Jungmann se zasloužil o založení prvního českého věděckého časopisu Krok. S pomocí vědecké skupiny, kam patřili i Jan Evangelista Purkyně, František Palacký nebo František Ladislav Čelakovský, vydal Jungmann své životní dílo:

Slovník česko-německý - 1834 - 1839, pětidílný slovník obsahující 120.000 hesel s uvedením jejich významů a způsobu jejich užití. Slovník představuje základ pro celou národní vzdělanost a literatury. Po Dobrovského Zevrubné mluvnici české jde o druhý základní kámen pro pozvolné ustanovení normy spisovné češtiny

Poezie:
Básnická Jungmannova činnost je významná nejméně

Oldřich a Božena - 1806, první česká básnická romance
Elegie na smrt Stanislava Vydry

Beletrie:
Rozmlouvání o jazyce českém – jedná se o dvě statě, kde Jungmann vyjádřil jakýsi kulturní program své generace. V tomto díle spolu rozmlouvá v podsvětí současný Čech a Němec s Čechem veleslavínské doby. Jungman vyzdvihuje kvalitu veleslavínské češtiny a ostře kritizuje češtinu své doby. Čech mluví špatně a nesrozumitelně, poloněmecky. Němec kritizuje Čechy za napodobování němčiny. Jde o dialog stoupenců a odpůrců národních snah. Objevuje se zde myšlenka, že Čech není každý obyvatel této země, ale pouze ten, kdo mluví česky.

Vědecké publikace:
Nepředsudné mínění o prosodii české – 1804, nevydáno, toto dílo napsal Jungmann pro své přátele po překladu Miltonova – Ztraceného ráje. Upozornil zde na problémy s dodržováním mluvnice Josefa Dobrovského. Jeho přátelé na jeho snahu nijak nereagovali.

O jazyku českém - 1806
Antibohemia -1814
Slovo ke statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi - 1814

Slovesnost – 1820, teorie literatury, líčí zde bohatství české literatury od Husa, byla obsáhlou pomůcku k výuce české literatury a jazyka. Jde zároveň o první českou teorií literatury i slohovou čítanku.

Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka -1825 – bývá používán zkrácený název Historie literatury české. Toto dílo vychází z díla Dobrovského, jde o soupis všech tehdy známých českých literárních památek. Dílo tvoří 6 dílů:

- Od počátku až po vymření Přemyslovců v roce 1306
- Od roku 1306 – až do Husa
- Od Husa po rozšíření knihtisku
- Od rozšíření knihtisku do přemožení nekatolické strany
- Od přemožení nekatolické strany do zavedení němčiny do škol a úřadů
- Od zavedení němčiny do škol a úřadů do své doby

O počátku a proměnách pravopisu českého - 1828
Zápisky -1871, nebyly určeny pro veřejnost

Překlady:
Josef Jungmann přeložil velké množství děl z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Překlady světových děl se Jungmann snažil dokázat, že čeština je schopna přetlumočit a vyjádřit díla velmi složitá nebo díla zcela aktuální. Jungmann si kolikrát nevystačil pouze s běžnou slovní zásobou, doplňoval ji o výrazy ze staršího nebo z lidového jazyka, nebo používal slova z jiných slovanských jazyků, případně tvořil nová slova.

Slovo o pluku Igorově – starý ruský epos
Herman a Dorota - Goethův idylický epos
Radost – Schillerova óda
Píseň o zvonu
Lenora – Bergerova balada
Ztracený ráj – John Milton, náboženský epos anglické literatury ze 17. století
Atala aneb Láska dvou divochů na poušti – povídka F.R. Chateaubrianda