Josef Ludvík Fischer byl filof a sociolog, esejista, kritik a publicista.

Josef Ludvík Fischer se narodil v Praze, ale jako syn lesníka strávil dětství na Šumavě. Vystudoval třeboňské gymnázium a po maturitě na Filozofické fakultě Karlovy univerzity češtinu, němčinu a filozofii.

Po 1. světové válce pracoval Josef Ludvík Fischer v Univerzitní knihovně v Praze, ale pro své levicové názory byl přeložen do Státní knihovny v Olomouci. Zde založil pobočku Jednoty filozofické, pracoval ve Společnosti pro současnou kulturu, přispíval do mnoha časopisů např. Var, Sociologická revue aj.

Od roku 1927 jako docent sociologie přednášel Josef Ludvík Fischer na univerzitě v Brně, kam se později přestěhoval. Pracoval v Levé frontě a spoluřídil časopis Index.

Německou okupaci přečkal Josef Ludvík Fischer v ilegalitě v Holandsku. Po válce působil jako profesor na brněnské filozofické fakultě a v roce 1946 se jako profesor a první rektor podílel v Olomouci na obnovení tamní univerzity. V roce 1956 se vrátil na univerzitu do Brna a v roce 1960 byl penzionován. V roce 1967 se vrátil k vědecké práci na Karlově univerzitě, v roce 1968 přednášel na univerzitě v Olomouci a od roku 1970 byl v důchodu.


Josef Ludvík Fischer byl vynikajícím stylistou, jeho eseje mají často básnický charakter. Jako sociolog a filozof se zabýval problematikou české a evropské kultury. Věnoval se významným spisovatelům např. F. X. Šaldovi, T. G. Masarykovi , J. Dobrovskému aj. V oblasti jeho zájmů bylo i divadlo.

Eseje a odborné práce:
Hovory a zpovědi – 1922
Filozofie, její podstata a problémy – 1922
Glosy k české otázce – 1926, rozšířeno 1970
Budoucnost evropské kultury – 1928
Základy poznání – 1931
Krize demokracie – 1933, 2 svazky
Věčný a časový úkol filozofie – 1935
Proti Mnichovu – z let 1938 a 1968 publistika
Filozofické studie - 1968