Juan Ramón Jiménez byl španělský básník modernista, v jehož tvorbě se projevují nejsilněji ohlasy rodné Andalusie. V roce 1956 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „Za jeho lyrickou poezii, která ve španělském jazyce představuje vzor vysoké duchovnosti a umělecké čistoty“.

Juan Ramón Jiménez studoval ve Španělsku a ve Francii, kde se později léčil z duševní poruchy. V roce, kdy začal publikovat své verše, došlo ve Španělsku k velkým změnám. Dne 10.12.1898 byla v Paříži podepsána státní smlouva se Spojenými státy, podle které Španělsko ztratilo Kubu, Puerto Rico, Filipíny a vše co zbylo z jeho loďstva a hlavně prestiže.

V Madridu se skupina spisovatelů začala ještě intenzivněji věnovat psaní, aby podle svých možností znovu dobyli světa i z okleštěného Španělska. Jiménez , laureát Nobelovy ceny, byl posledním přežívajícím svědkem proslulé „generace roku 1898“. Politický vývoj ve Španělsku ho nakonec donutil k emigraci. Žil se svou ženou Zenobií v Portoriku.


Juan Ramón Jiménez ve svých verších směřuje k čisté poezii, do níž vkládá své poznatky z hudby a malířství. Je ovlivňován i symbolistními proudy. Přechází od španělské zdobné poezie k prostším formám.

V anglickém překladu vyšly dva výbory:
Selected Writings of Juan Ramón Jimenéz
Tree Hundred Poems 1903 – 1953
Jardines lejanos – 1904 (Daleké zahrady, č. 1981)

Dále vyšlo česky:
A v Cordobě umírat – 1937

Stříbrák a já – 1961, 1967. Poetická próza je oslavou rodného andaluského kraje, vzpomínkami na dětství

Daleké zahrady – 1981