Karel Konrád byl prozaik a fejetonista se sklonem k ironii a satiře, významný představitel básnické prózy.

Karel Konrád se narodil v Lounech v rodině kupce. Po maturitě na lounksé reálce byl v roce 1917 odveden do armády, z výcviku byl však ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Jako dobrovolník se zúčastnil několik měsíců vojenského obsazování Slovenska.

Po návratu složil Karel Konrád na gymnáziu v Jindřichově Hradci doplňovací maturitu a začal studovat na filozofické fakultě. Studium však nedokončil a pobýval jako společník u básníka Sovy.

Od září 1922 učil Karel Konrád na obecné škole, ale po necelém půlroce byl propuštěn pro své komunistické smýšlení. Potom se zabýval jen novinářstvím a literaturou.

Karel Konrád byl členem Devětsilu, pracoval jako redaktor Rudého práva, v časopisech Trn, Přestávka Divadla Vlasty Buriana aj.

Karel Konrád podnikl cesty do Francie a Itálie, po 2. světové válce i do Jugoslávie, Řecka, Polska a Sovětského svazu. O svých cestách psal reportáže.

Do roku 1948 pracoval Karel Konrád v Rudém právu a poté zastával vysoké funkce v zestátněném filmu.

Příjemnou Konrádovou zvláštností byla jeho schopnost trvalých a vroucích vztahů k lidem. Jeho ženou byla dcera literárního kritika Bohumila Polana - Milena. Jeho hluboké přátelské vztahy předurčily jeho jemnocitné vykladačství mnoha básníků a umělců vůbec.


Hlavními inspiračními zdroji Karla Konráda byly jeho osobní zážityky ze studentských let, zážitky z krátkého, ale na události bohatého působení v 1. světové válce a nakonec i z činnosti v komunistické avantgardě. Rovněž se v jeho tvorbě objevoval jeho osobní sklon k satiře a ironii.

Próza:
Básnické knižní prózy:

Robinsonáda - 1926, soubor povídek
Dinah - 1928, povídka, ve které se autor projevil jako stoupenec poetismu jako v románě
Rinaldino - 1927, román, část autobiografie maloměstského studenta a pak studenta v Praze

Rozchod! - 1934, proza z války, jde o věc realistickou, básník sám jen pozoruje a zaznamenává. Za něho básní dvě autentické postavy, jeho skuteční kamarádi, malíř Hubáček a přírodovědec Purkyně. Popírají vojnu, její drezúru, a přitakávají svobodě.

Epištoly k nesmělým milencům - 1941, humorná próza

Konrádovy vážné prozaické práce ze 30. let poskytují vždy průchod satirickým tónům:
Ve směru uhlopříčky - 1930, kniha próz
Dvojí stín - 1930, povídka

Středozemní zrcadlo - 1935, alegorická próza, rozměrnější povídka psaná formou fantastické politické grotesky

Postele bez nebes - 1939, román evokuje atmosféru maloměsta za balkánské války

Pozdější prózy:
Lyrizované novinářské prózy a fejetony, ve kterých autor dává hold svým přátelům:
Perokresby - 1953
Nevzpomínky - 1963

Z rodné květnice - 1942
Břeh snů - 1944
Tkáno z kopřiv - 1948, soukromý tisk
Pavel a Hedvika - 1975, vydáno posmrtně

Reportáže z cest:
Co na srdci - 1951, ze Sovetského svazu
Projíždíš novým Polskem - 1952

Z cest po Jugoslávii vyšlo několik knih.

Místo rudých růží - 1949, próza na paměť záchranné čety, která zahynula při důlním neštěstí
Na černé hodince - 1953, kniha pojednává o Náchodsku
Doprovody - 1950, kniha spojující vzpomínky a sloupky

Aforistické a ostře satiricky vyhrocené myšlenky o umění shrnul Karel Konrád v dílech:
Postní krůpěje - 1945
Zápisník z dovolené - 1949
Epigramy - 1958

Poezie:
Po raných lyrických básních psal Konrád satirické básně a epigramy. Ty byly vytlačeny posléze satirickou prózou včetně několika soudniček. K poezii se nakrátko, ale zdařile, vrátil v knížce říkadel a hříček Kočko, kočko kočkatá - 1968.

Mezi avantgardními autory 20. a 30. let 20. století byl Karel Konrád nejvýznamějším představitelem básnické prózy.