Karel Milota, vlastním jménem Karel Hroch, byl prozaik, básník a překladatel z ruštiny.

Po brzké smrti rodičů vyrůstal Karel Milota u svého strýce. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Nuslích v roce 1956 nebyl přijat z politických důvodů na vysokou školu. Pracoval jako referent v oddělení vědeckých informací Ředitelství silnic. Později vystudoval při zaměstnání bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studium završil doktorskou dizertací o experimentální literatuře, která rozvíjela předchozí diplomovou práci, jež se stala východiskem rozsáhlé studie Vzorec řeči a řeč vzorce. Ta však zůstala pouze v rukopise. Promoval v roce 1969. Patřil k autorskému okruhu Tváře a Sešitů. Přispíval i do Plamene a Literárních novin.


V polovině šedesátých let patřil Karel Milota svými časopiseckými publikacemi k prozaikům, kteří usilovali o překonání norem poúnorové literatury. Příležitost nalézal hlavně v Sešitech a zejména v Tváři. Bohužel se jeho práce nepodařily vydat v knižní podobě. Ve své povídkové tvorbě byl zřetelně přívržencem poetiky nového románu. Ta se jevila jako obvzlášť působivé odmítnutí realistické, popisné prózy, která byla v padesátých letech jediným uznávaným typem literárního projevu.

Noc zrcadel - soubor Milotových povídek, který mohl vyjít až v roce 1981. Kniha obsahuje šest povídek, zvláštním způsobem provázaných a souvisejících díky opakovanému užití vybraných formálních prostředků. Jedním z nejnápadnějších je oslovování stěžejní postavy vy-formou. Dějová pásma jednotlivých historek se vzájemně odlišují, odehrávají se jako příběh ze současnosti - povídky Noc zrcadel, Sol et luna, válečná retrospektiva na polsko-německém pomezí - povídka Útěk, historická paralela z vězení - povídka Zlato nebo detektivka v barokní zahradě - povídka Pastorála. Atmosféra povídek je vypjatá. Po úvodním rozestavění figur se tempo děje zrychluje. Jestliže zpočátku ho udává střídání pohledů jednotlivých zúčastněných - v úvodní povídce, Noc zrcadel, se vyprávění dvou hlavních postav střídá pravidelně po odstavcích - postupně je zrychlováno, aby v závěru splynulo v setkání, v prolnutí. Rozdělení dějů i rozpad osobností připomíná stav schizofrenie, postupně není zcela jasné, která figura právě „hraje“, nebo zda vůbec jich je více než jen jedna. Možná jde jen o jediné vědomí, respektive o vědomé i nevědomé, nahlížející a nahlížené, režírující i manipulované, o boj protikladů a zrcadlení, setkání i míjení se, útěk a dopadení.

Ďáblův dům - 1994, povídková kniha
Sud - 1993, román

Básnické sbírky:
Antilogie aneb Protisloví - 1995
Gregor - 1999
S neznámou mrtvou básní - 2002

Milota hodně překládal z ruštiny.
Džbány paměti - 1968, Anatolij Borisovič Mariengof
Slaměný měsíc - 1981, Sergej Alexandrovič Jesenin
Revizor - 1986, Vasilij Nikolajevič Gogol
Historie města Hloupětína - 1989, Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin

Poselství Milotovy prózy bychom mohli hledat v nevysloveném, ale jasně pociťovaném varování před samolibostí člověka, který je přesvědčen, že pronikl do problému i když to nelze, ale takový dojem pro něho není víc než sebeklam.