Kenzaburo Óe je japonský prozaik, nositel Nobelovy ceny.
Kenzaburo Óe se narodil v rodině statkáře. Studoval francouzštinu na univerzitě v Tokiu. Byl silně ovlivněn Jean Paulem Sartrem, o jehož díle psal disertační práci a se kterým se osobně...
Životopis
Kenzaburo Óe je japonský prozaik, nositel Nobelovy ceny.
Kenzaburo Óe se narodil v rodině statkáře. Studoval francouzštinu na univerzitě v Tokiu. Byl silně ovlivněn Jean Paulem Sartrem, o jehož díle psal disertační práci a se kterým se osobně setkal při svých cestách po Evropě.
Ještě jako student psal Kenzaburo Óe povídky, ovlivněný současnou francouzskou a americkou literaturou. Hodně cestoval, navštívil např. Rusko, Čínu a Evropu. Jedním z vnitřních podnětů k psaní mu bylo i osobní trauma, narození hendikepovaného syna Hirakiho v roce 1963.
Kenzaburo Óe je považován za prvního moderního japonského spisovatele, který přispěl k posunu japonské literatury z její tradiční uzavřenosti. Přispěla k tomu jeho hluboká znalost světových literatur. V roce 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
V prvních prózách se Óe zaměřil na mladou generaci, která se těžko vyrovnávala s poválečnou situací. Vyjádřil pocity deziluze nad ztrátou starého světa a jeho hodnot, tápání mladých mezi různými tendencemi.
Zmatky poválečné doby očima příslušníka mladé inteligence líčí:
Chov - 1958, povídka
Naše doba - 1959, román
Mladík, který se opozdil - 1961, vrcholné dílo tohoto období, román psaný "ich formou". V osudech "ztracené generace" představuje japonskou mládež, obklopenou vysokou zdí, neschopnou kvalitních lidských vztahů.
V některých prózách z šedesátých let, ovlivněný existencialismem, se zaměřil i na postavy z okraje společnosti.
Narození postiženého syna inspirovalo autora k hlubšímu poznání vztahu otce a syna:
Osobní zkušenost - 1964, próza
Novely:
Otče, kam jdeš - 1967
Řekněte mi, jak máme přežít své šílenství -1969
Den, kdy on sám setře mé slzy - 1972
Dalším velkým tématem Kenzaburo Óea, nad kterým se zamýšlel po celý život, je nebezpečí atomové bomby:
Zápisky z Hirošimy - 1965, sbírka reportáží
Budoucnosti, která nemůže nic vědět - 1983, povídkový soubor
Japonská literatura atomové bomby - 1983, patnáctidílný esejistický soubor
V poslední době upoutal autor svou trilogií, v níž se na příbězích hlavního hrdiny Kogita vzájemně proplétají realita s fikcí, autobiografické prvky, úvahy nad životem a smrtí ad.
Podvržené dítě - 2000
Dítě se smutnou tváří - 2002
Sbohem má kniho - 2005
Kenzaburo Óe se narodil v rodině statkáře. Studoval francouzštinu na univerzitě v Tokiu. Byl silně ovlivněn Jean Paulem Sartrem, o jehož díle psal disertační práci a se kterým se osobně setkal při svých cestách po Evropě.
Ještě jako student psal Kenzaburo Óe povídky, ovlivněný současnou francouzskou a americkou literaturou. Hodně cestoval, navštívil např. Rusko, Čínu a Evropu. Jedním z vnitřních podnětů k psaní mu bylo i osobní trauma, narození hendikepovaného syna Hirakiho v roce 1963.
Kenzaburo Óe je považován za prvního moderního japonského spisovatele, který přispěl k posunu japonské literatury z její tradiční uzavřenosti. Přispěla k tomu jeho hluboká znalost světových literatur. V roce 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Dílo Kenzaburo Óea:
V prvních prózách se Óe zaměřil na mladou generaci, která se těžko vyrovnávala s poválečnou situací. Vyjádřil pocity deziluze nad ztrátou starého světa a jeho hodnot, tápání mladých mezi různými tendencemi.
Zmatky poválečné doby očima příslušníka mladé inteligence líčí:
Chov - 1958, povídka
Naše doba - 1959, román
Mladík, který se opozdil - 1961, vrcholné dílo tohoto období, román psaný "ich formou". V osudech "ztracené generace" představuje japonskou mládež, obklopenou vysokou zdí, neschopnou kvalitních lidských vztahů.
V některých prózách z šedesátých let, ovlivněný existencialismem, se zaměřil i na postavy z okraje společnosti.
Narození postiženého syna inspirovalo autora k hlubšímu poznání vztahu otce a syna:
Osobní zkušenost - 1964, próza
Novely:
Otče, kam jdeš - 1967
Řekněte mi, jak máme přežít své šílenství -1969
Den, kdy on sám setře mé slzy - 1972
Dalším velkým tématem Kenzaburo Óea, nad kterým se zamýšlel po celý život, je nebezpečí atomové bomby:
Zápisky z Hirošimy - 1965, sbírka reportáží
Budoucnosti, která nemůže nic vědět - 1983, povídkový soubor
Japonská literatura atomové bomby - 1983, patnáctidílný esejistický soubor
V poslední době upoutal autor svou trilogií, v níž se na příbězích hlavního hrdiny Kogita vzájemně proplétají realita s fikcí, autobiografické prvky, úvahy nad životem a smrtí ad.
Podvržené dítě - 2000
Dítě se smutnou tváří - 2002
Sbohem má kniho - 2005