Lubomír Martínek je český prozaik, významný esejista.
Lubomír Martínek odešel v roce 1979 do exilu. Po četných cestách Evropou, Asií a dalších koontinentech žije střídavě v Paříži (ve čtvrti Belleville) a ve Staré Huti u Dobříše.
V...
Životopis
Lubomír Martínek je český prozaik, významný esejista.
Lubomír Martínek odešel v roce 1979 do exilu. Po četných cestách Evropou, Asií a dalších koontinentech žije střídavě v Paříži (ve čtvrti Belleville) a ve Staré Huti u Dobříše.
V osmdesátých letech přispíval do exilových časopisů a nakladatelství.
Klíčovým tématem se stal pro Lubomíra Martínka jazyk a smysl literární tvorby.
Próza, eseje:
Ve svých prvních prózách se autor vyrovnával s životem v reálném socialismu a s exilovou zkušeností:
Představení – 1986, exil
Linka č. 2 – 1987, exil – pařížská topografie a fyzický pohyb postav pařížským metrem, které tematicky propojují text, který svým modelovým a alegorickým pojetím upomíná na Komenského Labyrint světa a ráj srdce.
Persona non grata – 1988, exil, 1993 Bratislava. Tuto prózu stmelují vypravěčovy úvahy o literatuře a psaní a časová linie sledování osudů postav.
Sine loco–sine anno – 1990 Paříž. Volná trilogie próz:
Sine loco–sine anno
Palubní nocturnal
Errata
Na počátku 90. let se středem autorových zájmů stalo téma poutníka.
Nomad´s Land – 1994, esej. Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny z kratších, navzájem komunikujících aforistických textů.
Palimpsest – 1996, esej. Za tuto esej získal Martínek v roce 1996 cenu Českého literárního fondu. Pampelipsest se díky zaujetí jediným tématem sám stává jediným aforismem, filozofickým traktátem, typologií postmoderního člověka a jednoduchým esejem poučeným francouzskou literární tradicí.
Skládá se ze tří částí:
Cizinec
Nomád
Bloud
Mys dobré beznaděje – 1994, próza. V předcházejících dvou esejích analyzoval autor podstatu cizince a poutníka. V této novele posílá své dva vykořeněné hrdiny na cestu.
1. část – Návrat na Opičí horu. Oba hrdinové směřují do jakéhosi bodu na Dálném Východě, do kolébky budhismu. První cesta je návratem , cestou – kruhem v budhistickém duchu.
2. část – Mys dobré beznaděje. Cesta poutníků není tentokrát kruhem, jejich očekávání tentokrát směřuje ke společné existenci, narážejí ale na nepřekonatelné překážky.
Novelu lze zařadit mezi duchovní cestopisy, které mají v českém prostředí tradici již od dob baroka, nebo bychom mohli najít spojnici s antickými bájnými mořeplavci.
S přelomem tisíciletí autor příběhy a vyprávění ve svých prózách rehabitoval:
Opilost z hloubky – 2000
Mezi polednem a půlnocí – 2001
Dlouhá partie biliáru – 2004
Mimochodem – 2000, esej
Lubomír Martínek odešel v roce 1979 do exilu. Po četných cestách Evropou, Asií a dalších koontinentech žije střídavě v Paříži (ve čtvrti Belleville) a ve Staré Huti u Dobříše.
V osmdesátých letech přispíval do exilových časopisů a nakladatelství.
Dílo Lubomíra Martínka:
Klíčovým tématem se stal pro Lubomíra Martínka jazyk a smysl literární tvorby.
Próza, eseje:
Ve svých prvních prózách se autor vyrovnával s životem v reálném socialismu a s exilovou zkušeností:
Představení – 1986, exil
Linka č. 2 – 1987, exil – pařížská topografie a fyzický pohyb postav pařížským metrem, které tematicky propojují text, který svým modelovým a alegorickým pojetím upomíná na Komenského Labyrint světa a ráj srdce.
Persona non grata – 1988, exil, 1993 Bratislava. Tuto prózu stmelují vypravěčovy úvahy o literatuře a psaní a časová linie sledování osudů postav.
Sine loco–sine anno – 1990 Paříž. Volná trilogie próz:
Sine loco–sine anno
Palubní nocturnal
Errata
Na počátku 90. let se středem autorových zájmů stalo téma poutníka.
Nomad´s Land – 1994, esej. Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny z kratších, navzájem komunikujících aforistických textů.
Palimpsest – 1996, esej. Za tuto esej získal Martínek v roce 1996 cenu Českého literárního fondu. Pampelipsest se díky zaujetí jediným tématem sám stává jediným aforismem, filozofickým traktátem, typologií postmoderního člověka a jednoduchým esejem poučeným francouzskou literární tradicí.
Skládá se ze tří částí:
Cizinec
Nomád
Bloud
Mys dobré beznaděje – 1994, próza. V předcházejících dvou esejích analyzoval autor podstatu cizince a poutníka. V této novele posílá své dva vykořeněné hrdiny na cestu.
1. část – Návrat na Opičí horu. Oba hrdinové směřují do jakéhosi bodu na Dálném Východě, do kolébky budhismu. První cesta je návratem , cestou – kruhem v budhistickém duchu.
2. část – Mys dobré beznaděje. Cesta poutníků není tentokrát kruhem, jejich očekávání tentokrát směřuje ke společné existenci, narážejí ale na nepřekonatelné překážky.
Novelu lze zařadit mezi duchovní cestopisy, které mají v českém prostředí tradici již od dob baroka, nebo bychom mohli najít spojnici s antickými bájnými mořeplavci.
S přelomem tisíciletí autor příběhy a vyprávění ve svých prózách rehabitoval:
Opilost z hloubky – 2000
Mezi polednem a půlnocí – 2001
Dlouhá partie biliáru – 2004
Mimochodem – 2000, esej