Ludvík Salvátor byl toskánským velkovévodou a rakouským arcivévodou, významným cestovatelem, etnografem, geografem a spisovatelem. V německy mluvících zemích (Rakousko, Německo) a na Baleárských ostrovech se jedná o mimořádně populárního příslušníka habsburského rodu, jehož fandové se sdružují do četných spolků.

Ludvík Salvátor byl uznávaným vědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni a rytířem rakouského řádu zlatého rouna.

V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.

Původ a dějiny rodu
Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl druhorozeným synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou.

V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho mladá nevěsta Matylda zemřela na následky nehody. Podruhé se neoženil, udržoval však těsné kontakty s řadou žen (především původních obyvatelek Malorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila Catalina Homar. Ovšem ani ona se nedožila stáří - zemřela v 36 letech na lepru.

Po napoleonských válkách poslední vládnoucí toskánský velkovévoda Leopold II. zakoupil v roce 1860 české panství Brandýs nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor.

Po vypuknutí první světové války musel Ludvík Salvátor uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a vrátit se do vlasti. Se svou družinou, která se skládala z pestré směsice příslušníků různých národů, se usídlil na zámku v Brandýsu nad Labem. Následkem vlhkého počasí se zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a v zimě 1915 zemřel. Pohřben je ve Vídni.

Přestože po sobě Ludvík Salvátor zanechal řadu nemanželských dětí, neměl legitimního dědice. Brandýský zámek a veškerý další majetek odkázal svému komorníkovi Antoniu Vivesovi. Protože však byla závěť uložena na Majorce, nemohla být vykonána a o svá práva se přihlásili po Vivesově smrti až jeho dědici. Ani ti se však k majetku nedostali a brandýské panství získal v roce 1918 poslední rakouský císař Karel I. Po roce 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.

Vzdělání a vědecká práce
O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plyně 12 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím.

Ludvík Salvátor napsal přes 60 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.

Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.

Cestovatelství
Ludvík Salvátor patřil k nejscestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíly jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky a Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe, kterou sám kormidloval. Nejoblíbenějším místem jeho pobytu v poslední třetině 19. století bylo město Palma na ostrově Menorca. Na tomto ostrově vlastnil celkem 17 usedlostí.

V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.

Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I., další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II. O katastrofě lodi Nixe I. pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.

Cestopisy
S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Stěžejní dílo:
- Die Serben an der Adria. Ihre Typen und Trachten - vydáno v Lipsku 1870-1878 - autorovy akvarely převedly do rytin čeští umělci Emil Lauffer, Quido Mánes a Petr Maixner.
- Die Balearen in Wort und Bild - vydáno v Lipsku 1869-1891 - sedmisvazkové dílo o Baleárských ostrovech
1 - I. Die alten Pityusen (Ibiza, Formentera)
2 - II.-VII. Mallorca. Menorca. Die eigentlichen Balearen
- Las Baleares - 1887-1895 - dvojsvazkové španělské vydání
- Las Baleares - 1897 - zestručněné španělské vydání

Další knihy:
- Der Golf von Buccarri-Porto Ré - 1871
- Der Djebel Esdnum - 1873
- Levkosia, die Hauptstadt vom Cypern - Praha 1873
- Eine Yachtreise in die Syrten - 1874 (druhé vydání pod názvem Eine Yachtreise na den Küsten von Tripolitainen und Tunesien - 1890)
- Einige Worte über die Kaymenen - 1875
- Eine Spazierfahrt im Golfe von Korinth - Praha 1876
- Los Angeles in Südkalifornien. Eine Blume aus dem Goldenen Lande - 1876, 1885
- Die Karawanenstrasse von Ägypten nach Syrien - Praha 1879 (vyšlo také česky pod názvem Karavanní cesta z Egypta do Sýrie - Praha 1885)
- Bizerta und seine Zukunft - 1881
- Hobarttown, die Hauptstadt von Tasmanien, oder eine Sommerfrische in den Antipoden - Praha 1886
- Lose Blätter aus Abbazia - 1886
- Paxos und Antipaxos - 1889
- Helgoland - 1890
- Die Liparischen Inseln - Praha 1893-1896
1 - I. Vulcano
2 - II. Salina
3 - III. Lipari
4 - IV. Panaria
5 - V. Filicuri
6 - VI. Alicuri
7 - VII.-VIII. Stromboli
- Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum - 1894
- Die Balearen - 7. část Woerlova díla Spanien in Wort und Bild - Lipsko 1894
- Um die Welt, ohne zu wollen - 1883-1894
- Columbretes - 1895
- Rondayes de Mallorca - 1895 (také německé vydání Märchen aus Mallorca - 1896)
- Cannosa - 1897
- Alboran - 1898
- Ustica - 1898
- Bougie, die Perle Nordafrikas - 1899
- Catalina Homar - Praha, po roce 1899 (obsahuje vyprávění o vztahu s touto malorskou ženou)

(Zdroj končí bibliografii v roce 1900, díla z pozdějších let chybí)

Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci - mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.

Vojenská kariéra
Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanisławówii (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Przemyślu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.

Archiv toskánských Habsburků
Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen v českém Národním archivu, který sídlí v Praze na Chodovci.

Zajímavost
Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa - nového hraběte Monte Christa.