Marie Podešvová se přestěhovala s manželem malířem Františkem Podešvou a dvěma dcerami na Soláň z Prahy. Od dětství ji ovlivňovala literatura a kultura (její otec Karel Jarušek byl administrativním ředitelem Lidových novin); studovala gymnázium, na počátku dvacátých let také pařížské lyceum. Byla neobyčejně vzdělaná, ovládala šest jazyků, zajímala se o hudbu, aktivně se v meziválečném období účastnila kulturního dění (hojně publikovala, psala povídky, rozhlasové hry, podílela se na redakci Salonu). Vydala kolem patnácti titulů, v beletristických dílech zachytila syrový život lidí na pasekách a kotárech, citlivě využívala valašský dialekt (Poslední rok, Setkání, Kam vede cesta, pro dětii Zuzajda a Jurajda). Zvlášť oblíbené jsou její vzpomínkové knížky Malířovo mládí a Malířův život (společně s manželem), Zlatá brána a Když slunce září (s krásnými pasážemi o Soláni).