Michail Alexandrovič Šolochov byl ruský prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Michail A. Šolochov se narodil v rolnické rodině na Donu, kde se také zúčastnil občanské války. Od roku 1922 žil v Moskvě. Zde prošel různými zaměstnáními od zedníka až po novináře. Napsal tu i své první fejetony a povídky. Od roku 1926 žil trvale ve stanici Vjošenskaja na Donu. Výjimkou bylo období 2. světové války, kdy byl válečným dopisovatelem Pravdy.

Vedle spisovatelské dráhy byl Michail Šolochov též veřejně činný. V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.


Prvními literárními díly Michaila A. Šolochova byly expresionistické a naturalistické příběhy z období občanské války na Donu:

Donské povídky - 1926
Azurová step - 1926

Tichý Don - 1928,1929, 1932, 1940, čtyřdílná románová epopej je nejvýznamnějším autorovým dílem. Zachycuje osudy ruských kozáků i Ruska v období let 1912 - 22. Na osudech kozáka Grigorije Melechova autor ukazuje, jak obtížné je hledání pravdy ve střetu dvou názorů (rudého a bílého), vyzdvihuje odpovědnost člověka za jeho činy, za osud bližních i světa. Román se vyznačuje šíří záběru, vystupuje zde množství historických i fiktivních postav, propracovává detailně psychologii davu.

Rozrušená země - 1932, 1959, dvoudílný agitační román o násilné kolektivizaci zemědělství na Donu.

Osud člověka - 1957, novela. Jedno z nejpůsobivějších děl ruské poválečné literatury. Příběh prostého voroněžského řidiče, vystaveného těžkým životním zkouškám, které však přirozeně a lidsky zdolává. Velký ohlas i za hranicemi měla filmová verze novely se S. Bondarčukem v hlavní roli.

Bránili svou zem - 1943, 1959 - próza dokumentárního charakteru

Publicistické stati:
Škola nenávisti - 1942
Na příkaz duše - 1970