Mojžíš, význam jména neznámý, patrně egyptského původu, je jednou z nejvýznamnějších postav dějin izraelského národa a Starého zákona. Je hlavní postavou biblických knih Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Pocházel z kmene Levi, jeho bratrem by Árón, sestrou Mirjam.

Podle biblického vyprávění se Mojžíš narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy žil celý národ. Kvůli nařízení faraona – zabít všechny malé chlapce v Izraeli, byl také v ohrožení života. Jeho rodiče, aby jej uchránili, ho vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu. Tam novorozence nalezla faraonova dcera, která jej přijala za svého. Jako kojná byl pro něj vybrána jeho skutečná matka.
Tato verze, kterou najdeme v bibli i koránu, se až příliš podobá bájím babylonským, římským, tibetským a jiným, než aby mohla být pravdivá. Je totiž v rozporu se zvyklostmi tehdejší doby. Bylo naprosto nemyslitelné, aby se královská princezna procházela sama bez doprovodu. Proč by se rozhodla vykoupat v Nilu, kde tehdy žilo příliš krokodýlů? Proč by dávala vůbec přednost řece před jezírky v paláci?

Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tedy utéci mimo Egypt.

V Midjanu se Mojžíš oženil Siporou, dcerou midjánského kněze. V té době se mu v hořícím keři zjevil Bůh, aby jej poslal zpět do Egypta. Zde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést ho do zaslíbené země. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta. Jeho jednání s faraonem však bylo neúspěšné, a tak Bůh skrze Mojžíše potrestal Egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkázy uchráněni díky krvi obětovaného beránka.

Faraon Izraelce propustil. Přesto je však začal pronásledovat. Bůh nechal Mojžíše přejít napříč Rudým mořem, zatímco Egypťané se v něm utopili. Mojžíš provedl Izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování jej přivedl do Moabu, kde zemřel. Po něm nastoupil jako vůdce Izraele Jozue, který lid převedl přes Jordán do zaslíbené země Kenaánu.

Zakládají-li se tato vyprávění na historické skutečnosti, pak se odehrála někdy v 18. až 13. stoletím před Kristem.

Kromě toho, že Mojžíš vyvedl Izrael z egyptského otroctví, je významný především proto, že skrze něj dal Bůh Izraeli na hoře Sinaj Desatero a uzavřel s ním smlouvu, díky které se Izrael stal Božím lidem. Zákony, které Izrael od Boha tehdy dostal, se všechny nacházejí v Tóře neboli Pentateuchu, kterému se říká také Pět knih Mojžíšových, neboť tradice jejich autorství připisuje právě Mojžíšovi. Mojžíš je pro Židovskou víru nepřekonatelný prorok a zákonodárce, vzor a model každého proroka.

Postava Mojžíše je zřejmě spojením několika navzájem odlišných tradic a příběhů. Vypovídá o tom například to, že Mojžíšův tchán bývá jednou nazýván Reúel, podruhé zas Jitro. Veškeré pokusy o životopis či naopak o vyškrtnutí Mojžíše jako nereálné postavy však zůstávají stále jen hypotetické. Na základě dostupných pramenů jednoduše nelze provést ani jedno, ani druhé.


Slovo bible pochází z řeckého neutra (biblion - zdrobnělina od slova biblos), které označuje papyrový svitek (původně to bylo označení pouze pro dřeň této rostliny, z níž se svitky vyráběly). Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, Řeky zvaném Byblos, které se na tuto výrobu úzce specializovalo - proto se slovo Byblos stalo synonymem pro papyrus jako takový. Město Byblos leželo tam, kde je dnes město Džubajl v Libanonu (cca 28 km na sever od Bejrútu). Plurál tohoto slova (ta biblia - doslova "(malé) svitky" nebo "knížky") byl později v latině zaměněn se singulárem feminina a tak se zrodilo slovo bible v jednotném čísle. Jednoduše řečeno, původně se bibli říkalo Knihy (svaté), bez nutnosti dodávat o jaké knihy se jedná, byly to TY knihy, postupem času se začalo říkat Kniha.

Biblické spisy jsou jak v židovském, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení neboli o lidské zkušenosti s Bohem. Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem. To, co je v bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého, označováno jako inspirace Písma. Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé. Tím se nemyslí ovšem nutně doslovný smysl, ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a božích věcech.

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako evangelikalismus nebo biblický fundamentalismus.

Knihy Mojžíšovy jsou nejstaršími knihami bible, známé také jako Tóra nebo Pentateuch. Jsou sepsány hebrejsky, některé části aramejsky a řecky. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech.

Starozákonní kánon - k uzavření starozákonní sbírky přispěl vnější náraz - vyvrácení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu a rozptýlení Židů. Vnitřním popudem se však stala obrana proti sektám a proti šířícímu se křesťanství. Když se sešla synoda v Jamném asi roku 90 po Kristu, všechno bylo připraveno, proveden výběr posvátných spisů a prohlášen za autoritativní. Tím byl kánon vlastně hotov. Jeho základem se stal Zákon (Tóra), pět knih Mojžíšových. Dále se jednalo o Proroky. Sbírka prorockých knih byla ucelena kolem roku 200 před Kristem. Třetí díl Starého zákona, tzv. Spisy byl uzavřen patrně až v Jamném roku 90.

Starý zákon: původně šlo o hebrejské - židovské, náboženské texty. Některé části Starého zákona sahají dobou svého vzniku do 2. tisíciletí před Kristem. Během staletí k nim přistupovaly další části. Lidé znali písmo již dříve, ale používali ho především při korespondenci, smlouvách, seznamech a nápisech. Starý Zákon obsahuje báje o stvoření světa a člověka. Židovský mýtus se odlišuje od mytických soustav jiných národů starověkého světa, především pak Řeků. Bible uznává pouze jednoho Boha, jednou ho nazývá Hospodinem, jindy jako Jahve nebo Ellohim. Přesto však je i ze Starého zákona Bible patrné, že Hebrejové uctívali více božstev. Kult jediného Boha, který nejvíce prosazovali proroci a kněží, směřoval k politickému sjednocení rozdrobených kmenů.

Sbírka knih, která byla prohlášena za pravidlo víry a života, měla být zbavena všech nejistot, chyb opisovačů a chráněna proti možným proměnám. Šlo o to zachovat jednotně a pevně text Starého zákona. Pracovaly na něm celé generace po jedno tisíciletí. Na začátku to byl rabi Akiba (zemř. 135 po Kr.) a na konci Móše-ben-Ašér (10. st. po Kr). Byla to složitá a namáhavá práce mnoha a mnoha písmařů, kteří nesmlouvavě hlídali každé slovo a každé písmeno. Přesně si je spočítali. Opravovali chyby dřívějších opisovačů. Když pak stanovili přesnou podobu textu, odstraňovali odchylky ze všech dosažitelných rukopisů, případně je nahrazovali novými bezchybnými. Opotřebované svitky Židé ničili nebo pohřbívali. Proto se zachovalo tak málo památných písemností. Nejstarší starozákonní rukopis byl do nedávna papyrus zvaný Nash. Jedná se o zlomek textu snad ze sklonku 2. století před Kristem. Ještě starší je svitek celého Izaiáše, nalezený roku 1947 v Kumránu.

Křesťanství: Feudální řad, který vznikl z trosek říše římské a z níž převzal mnoho správních a organizačních prvků, byl společným dílem církevní a světské moci. Od 4. století, za vlády císaře Konstantina, se stalo křesťanství, do té doby považováno za světový názor chudiny, státně uznávaným náboženstvím.

Křesťanství ve středověku poskytovalo lidem jak představu o Bohu a posmrtném životě, tak i názor na uspořádání společnosti. Podle křesťanské nauky je společenský řád určen Bohem a proto je nezměnitelný a člověk se mu musí podřídit. Podle křesťanského učení je společnost rozdělena na trojí lid – duchovní, pády a poddané. Na předním místě života člověka stojí náboženské hodnoty shledávané mimo pozemský svět. Ideálem ranného křesťanství byl mučedník za víru nebo poustevník.

Začátek první Knihy – Genesis – vypráví o stvoření prvních lidí, Adama a Evy. Díky neuposlechnutí božího příkazu byli vyhnáni z ráje, ztratili nesmrtelnost a museli začít pracovat. Jejich syn Kain se dopustil prvního zločinu na zemi, když ze závisti zavraždil bratra Ábela. Mezi lidmi se množily zločiny, proto se Hospodin rozhodl vyhladit lidstvo potopou. Zachránil se pouze spravedlivý Noe se svou rodinou. Na boží příkaz postavil velký koráb a vzal do něho po páru všech živočichů, aby po opadnutí vody se znovu zalidnila a oživila země. Avšak ani Noemovi potomci se nepolepšili a začali ve snaze vyrovnat se samému bohovi stavět babylónskou věž. Hospodin je však potrestal zmatením jazyků a původně jednotné lidstvo se rozdělilo na mnoho národů a jazyků.

Z Noemových potomků byl nejslavnější Abram (Abrahám), jímž začínají dějiny Židů (Hebrejů) jako národa požívajícího zvláštní Hospodinovy ochrany. Abrahám vyvedl svůj kočovný kmen z Mezopotámie na území dnešní Palestiny.
Jákob, vnuk Abraháma a syn Izáka si po zápase s Hospodinem vynutil jeho požehnání a stal se božím vyvolencem. Dostal jméno Izrael.
Jákobovi synové se vypravili v době hladomoru do Egypta nakoupit potraviny. Zde se však s celým rodem usadili a stali se praotci jednotlivých hebrejských kmenů. Postupem doby však hebrejský lid upadl do nevolnictví, z něhož jej vysvobodil Mojžíš. S Hospodinovou pomoci převedl svůj lid přes Rudé moře. Na hoře Sinaj obdržel Mojžíš od Hospodina Desatero – soubor mravních přikázání a obřadních pravidel, která měli Židé zachovávat jak ve vztahu k Bohu, tak i mezi sebou.

Na pět knih Mojžíšových navazují Knihy soudců s poutavým vyprávěním o silném Samsonovi, který bojoval proti Filištínským (dnešní Palestinci) a zrádné Dalile, která Samsona vydala nepřátelům.

Knihy královské vypráví dějiny židovského národa za vlády prvních králů – Saula, Davida a Šalamouna. Tato část Starého zákona obsahuje i lyrické části – žalmy připisované Davidovi a milostnou lyriku Píseň písní (Píseň Šalamounova). Popis boje Davida s Goliášem má ráz spíše bohatýrské pověsti, ačkoli Knihy královské jsou spíše dějepisnou prózou.

Velkou pozornost věnuje Starý zákon prorokům, kteří jako zastánci lidu horlili proti útlaku, hlásali nápravu mravů a předpověděli příchod vykupitele – Mesiáše, který založí říši spravedlnosti

Nový zákon, je již křesťanského původu a na Starý zákon navazuje, obsahuje 4 evangélia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo) a tvoří křesťanskou část bible. Nový zákon je sepsán řecky. Jako Starý zákon již dříve, tak byl Nový zákon ke konci 2. století uzavřen a prohlášen za pravidlo víry a života. Mluvíme o kánonu Starého a Nového zákona. Oba Zákony považujeme za dvě části nedílného celku, jeden bez druhého je torzem.

Bible obsahovala některé části, které vybízely k novému, volnějšímu zpracování. Patřily k nim jednak žalmy a hymny (lyrické části), z jejichž parafrází vznikaly od 2. století n.l. duchovní písně, jednak výpravné části, které vedly ke vzniku legend. Legendy, neboli doporučená zbožná čtení, měly původně úzce církevní poslání, kdy se předčítaly věřícím v kostele. Byly to příběhy o životě Krista, o Kristových apoštolech, o Pilátovi, který dal souhlas k ukřižování Krista, o zrádném apoštolu Jidášovi, dále vyprávění o životech křesťanských mučedníků a světců.

Protože biblická předloha začala spoutávat fantazii skladatelů, začaly vznikat apokryfy – utajené spisy, které vyprávěly biblické příběhy a které církevní autority neuznávaly za součást Písma svatého. Takovým apokryfem bylo i Nikodémovo evangelium, které vyprávělo o jednom z učedníků Kristových, o Josefovi Arimatejském, jenž zachytil do misky krev ukřižovaného Krista. Tím vznikla pověst o svatém Grálu a o společnosti rytířů, kteří tuto zázračnou misku střežili.

Dělení na kapitoly a verše: V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Některé knihy, např. Abdijáš, jsou však tak krátké, že ani nemají kapitoly, jen verše. Obojí dělení, na kapitoly a na verše, je křesťanského původu. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203. Na verše kapitoly rozčlenil o něco později Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu. K tomuto rozdělení textu na verše došlo v roce 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské.

Biblické překlady: Překlady Písma svatého mají dlouhou historii.

Starověké překlady
Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu, jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.

Řecké překlady
Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (latinsky sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny.

Syrské překlady
Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady Nového zákona jsou: Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla.

Latinské překlady
Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata.

Staroslověnské překlady
Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem během jejich velkomoravské mise v roce 862. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

Koptské překlady
Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10. a 11. století. Přesto již ve třetím století po Kristu byly přeloženy do koptštiny, konkrétně do Sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské manuskripty jsou dochovány již z 4. a 5. století. Jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. alexandrijském textu.

Moderní překlady
V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují organizace IBS (International Bible Society = Mezinárodní Biblická Společnost) a WBT (Wycliffe Bible Translators = Wycliffovi překladatelé Bible – své jméno si určila tato organizace podle Johna Wycliffa, který ve 14. století jako první přeložil Bibli do angličtiny). Tyto dvě organizace vydávají Bible nebo jejich části ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době pracuje IBS na překladu Bible do dalších 50 jazyků. Na překladu se podílí přes 500 odborníků. Dále WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících Bibli v 90 zemích na světě. Zmapovat situaci překladů Bible v moderní době je asi nad síly jednoho člověka, nicméně poměrně dobrý přehled uvádějí právě obě uvedené organizace.

Dnes tedy probíhá práce na překladu Bible pro mnohé národy a jazykové skupiny, v nichž ještě Bible není přeložena. Dále ovšem dochází k novým překladům i v jakémkoli jazyce, do kterého už Bible přeložena je. Důvody těchto překladů jsou různé, např. v češtině podobně jako v jiných jazycích dojde např. za 100 let k podstatné změně jazyka. Významy některých slov jsou posunuty, vyjadřování starší formou jazyka je modernímu člověku nesrozumitelné.

Různá vydání Bible se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem Internetu se objevil na sklonku 20.století anglický překlad NET Bible, který byl přímo vytvořen s cílem sloužit online na Internetu. Co se týká anglických překladů Bible, Rick Mansfield na své stránce uvádí seznam 84 anglických překladů Bible a rozvíjí diskusi o svých nejoblíbenějších deseti anglických překladech Bible.

České překlady
Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská z roku 1360 nebo Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická (z let 1579–1594, poslední revize z roku 1613, první český překlad z původních jazyků. V 90. letech 20. století byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická. V tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba.

Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.

Již od konce 2. světové války existuje myšlenka pořídit tzv. ekumenický (mezicírkevní) překlad bible do češtiny. Několik desítek let trvaly práce lingvistické, lexikální a teologické, které nakonec vrcholily vlastní překladovou činností týmu odborníků z mnoha církví. Teprve roku 1979 vyšel český kompletní ekumenický překlad bible, který se velice rychle prosadil a většina církví ho přijala jako bohoslužebné čtení.