Pavel Josef Šafařík byl historik a jazykovědec, významný představitel slavistiky, básník.

Pavel Josef Šafařík se narodil jako syn evangelického faráře v Kobeliarově na východním Slovensku. První vzdělání získal u svého otce. V roce 1805 odešel na gymnázium do Rožňavy a později do Dobšiné.

Už za studií na německém evangelickém lyceu v Kežmaroku psal P. J. Šafařík básně v duchu jungmanovské generace. V roce 1814 vydal knížku básní Tatranská múza s lýrou slovanskou.

V roce 1815 odešel P. J. Šafařík na teologická studia do Jeny. Věnoval se však nejvíce jazykozpytu, dějepisu, filozofii a estetice. Po dvou letech se vrátil do Bratislavy, kde se stal vychovatelem v šlechtické rodině, s níž pobýval i v Pešti.

V Bratislavě vzniklo přátelství P. J. Šafaříka s Františkem Palackým, tehdy rovněž vychovatelem. Prvním výsledkem jejich spolupráce byl spis z roku 1818 Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie.

Na podzim roku 1819 nastoupil P. J. Šafařík místo profesora na pravoslavném gymnáziu v Novém Sadu, později se stal jeho ředitelem. V roce 1825 byl pro své náboženské přesvědčení propuštěn, čímž mu byla téměř znemožněna existence.

V roce 1833 byly získány ze soukromé sbírky pořádané Františkem Palackým prostředky, aby se mohl P. J. Šafařík odstěhovat s rodinou do Prahy a začít vědeckou práci. Existenční zajištění našel jako redaktor Světozoru a v letech 1837 - 47 v nevděčném úřadu cenzora beletrie. Přitom byl v letech 1838 - 43 redaktorem časopisu Českého muzea a zároveň kustodem v Univerzitní knihovně.

V roce 1848 byl P. J. Šafařík spolu s Františkem Palackým předsedou Slovanského sjezdu a stoupencem austroslavistického programu.

Šafařík se věnoval v 50. letech 19. století své vědecké práci. Byl ve styku se všemi tehdejšími evropskými slavisty a historiky Slovanstva. V mnohých otázkách byl uznávanou autoritou.


Svou literární tvorbu zahájil Pavel Josef Šafařík básněmi v duchu preromantismu:
Tatranská Múza s lýrou slovanskou - 1814

Spolu s Františkem Palackým je autorem literárně estetické studie, v níž vyzdvihli užívání časomíry:
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie - 1818

Těžištěm Šafaříkova díla jsou jeho práce vědecké v oboru slavistiky:

Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí - 1826 v Novém Sadu, vycházejí z pojetí jednoho slovanského národního kmene a dvou hlavních odvětví s vlastními nářečími, tj. jednotlivými slovanskými jazyky.

Později toto dílo přepracoval, posmrtně však vyšla jen jeho část:
Dějiny jihoslovanské literatury - 1864

O Původu Slovanů podle Vavřince Surowieckého - 1828, kritický spis novosadského období

Srbská čítánka čili historické a kritické osvětlení srbského nářečí - 1833, studie psaná rovněž v srbském prostředí

Slovanské starožitnosti - 1837, hlavní Šafaříkovo dílo podávající doklady o indoevropském původu Slovanů a líčící dějiny slovanských národů do přijetí křesťanství. Starožitnosti se staly na dlouhou dobu základní učebnicí slávistiky na univerzitách. Spis byl doplněn národopisnou mapou Slovanský zeměvid, dále údaji o sídlech slovanských národů, jejich počtu a jazycích ve spise Slovanský národopis.

Díla věnovaná staroslovenštině zejména v oblasti jihoslovanské.
Památky dřevního písemnictví u Jihoslovanů - 1851
Památky hlaholského písemnictví - 1853

O původu a vlasti hlaholice - 1858, Šafařík opravil tvrzení Dobrovského, že cyrilice je starší než hlaholice

P. J. Šafařík se věnoval i staré češtině:
Nejstarší památky českého jazyka - 1840, společně s F. Palackým
Výbor z literatury české - 1845, uvádí stať Počátky staročeské mluvnice

Pavel Josef Šafařík překládal i z cizích literatur - Schillerova Marie Stuartovna, Aristofanova Oblaka aj.