Rudolf Medek byl voják z povolání, prozaik a básník.

Rudolf Medek se narodil v Hradci Králové. Brzy po jeho narození mu zemřela matka. Po obecní škole byl Rudolf Medek poslán otcem ke studiu na Učitelský ústav. Po jeho absolvování učil převážně na venkovských školách ve Stračově, Kratonohách a Dobřenicích na Královehradecku. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu, ale zakrátko byl pro příznaky srdeční vady zproštěn prezenční služby. Přesto byl v době 1. světové války v roce 1914 opět povolán do Rakousko – Uherské armády a absolvoval kurz pro záložní důstojníky. V roce 1915 přechází k Rusům. K 1. čs. střeleckému pluku v Kyjevě nastoupil v létě 1916 jako střelec 6. roty. S ní se také účastnil 2.7.1917 památné bitvy u Zborova, kde se Čs. střelecká brigáda vyznamenala. Za statečnost v bitvě byl vyznamenán 3.stupněm Orděna Svjatogo Stanislava. Po návratu do Československa byl Rudolf Medek povýšen na plukovníka a v roce 1929 na brigádního generála.

V čs. legiích pracoval Rudolf Medek i jako dopisovatel, vojenský diplomat a politický pracovník komise. V roce 1918 už zastupoval Čs. legie při vojenských jednáních s Rudou armádou a se spojenci. V roce 1919 se už ve vzniklém Československu ujímá koordinačních prací pro návrat Čs. legií z Ruska domů. V roce 1919 mu britský král udělil vyznamenání DSO (Distinguished Service Order), ve Francii získal řád Čestné legie. Obě vyznamenání po mnichovské dohodě na protest vrátil.

Po návratu domů se Rudolf Medek věnoval spisovatelské práci. Popularizoval činnost Čs. legií v zahraničí v letech 1914 – 1920. V letech 1920–1929 působil ve funkci ředitele Památníku odboje, v roce 1921 sdružuje čs. legionáře do nově vzniklé Československé obce legionářské (ČsOL). V roce 1926 stojí u zrodu Nezávislé jednoty československých legionářů a byl jejím prvním předsedou. Už jako plukovník působil v letech 1929 až 1939 jako ředitel přejmenovaného Památníku osvobození, kde se věnoval také vědecké, historické a propagační činnosti. V roce 1931 byl povýšen na generála. Postupně se v meziválečném období stal nejznámější osobností legionářské obce.

Ve třicátých letech působí Rudolf Medek stále více v politice jako nestraník. Podporuje Národní demokracii. V roce 1934 je spolu s K. Dominem v čele protiněmeckých demonstrací při sporu o univerzitní insignie, za což sklízí kritiku od literární obce a hlavně K. Čapka. V roce 1936 marně varuje před bolševismem a hitlerismem.

Na začátku kritického roku 1938 se Rudolf Medek věnoval akcím ke zvýšení brannosti národa a v září 1938 pak patřil mezi nejrozhodnější zastánce celonárodní jednoty. Díky svému protihitlerovskému postoji se Rudolf Medek stává nepohodlným. V předvečer jeho smrti jsou Medkovy knihy vyřazeny z knihoven. Bohužel, nikdy se již do nich nevrátily.

Po Mnichovu 1938 se Rudolf Medek veřejně staví na obranu republiky. Po okupaci Českých zemí a rozbití Československa v březnu 1939 se ale stáhl z veřejného života zcela do ústraní. V létě příštího roku generál Rudolf Medek v Praze umírá. Bylo to krátce před jeho připravovaným vojenským penzionováním.


Rudolf Medek byl dekadentním básníkem v okruhu Moderní revue. Po 1. světové válce byl Rudolf Medek ovlivněn legií, o které začal psát. Činnost legionářů hodnotil kladně. Tento jeho postoj vedl k tomu, že po roce 1948 byly Medkovy knihy zakázány. Jeho tvorba má uměleckou hodnotu, nikoli však historickou.

Půlnoc bohů – 1912
Prsten – 1914

Lví srdce – 1919, básnická sbírka oslavující legie. Nejvýznamnější báseň Zborov oslavuje vítězství v bitvě u Zborova.

Ohnivý drak – 1921, kronika posledních let monarchie, vypuknutí války a první dezerce na frontě.
Veliké dny – 1923, zobrazuje vznik legií až po bitvu o Zborova
Ostrov v bouři – 1925, ukazuje zmatky na Ukrajině při říjnové revoluci.

Mohutný sen – 1926, líčí účinkování legií na severu u Zborova a jejich probíjení na východ k Vladivostoku.

Anabase – 1927, poslední měsíce na dálném východě

Plukovník Švec – 1928, divadelní hra. V Národním divadle měla 50 repríz. Podle této hry vznikl němý film a v roce 1928 získal Rudolf Medek za tuto hru státní cenu. Někteří levicoví kritici jako F. Peroutka a F.X. Šalda hru kritizovali pro pravicový nacionalismus a pro příliš čestnosti a hrdosti hlavního hrdiny. Hra pojednává o veliteli lefionářů, který se zastřelí, aby zastavil rozpad morálky.

Legenda o Barabášovi – 1932, román. Hlavní postavou je kapitán Barabáš, který je obdobou Dona Quijota, a jeho sluha. Román někdy bývá chápán jako polemika s Haškovým Švejkem.