Šebastián Hněvkovský
dramatik, básník
- Narození:
- 19. března 1770
- Úmrtí:
- 7. června 1847
Upravit profil
Šebestián Hněvkovský byl český básník a dramatik, jeden z prvních, kdo usilovali v prvé fázi národního obrození o česky psanou literaturu, jmenovitě poezii.
Šebestián Hněvkovský se narodil v početné rodině chudého koželuha. Jeho otec byl...
Životopis
Šebestián Hněvkovský byl český básník a dramatik, jeden z prvních, kdo usilovali v prvé fázi národního obrození o česky psanou literaturu, jmenovitě poezii.
Šebestián Hněvkovský se narodil v početné rodině chudého koželuha. Jeho otec byl sečtělý a národně uvědomělý. Po středoškolských studiích v Berouně vystudoval Šebestián Hněvkovský filozofii a práva v Praze. Již v těchto letech se zajímal o poezii a záhy se pokusil o vlastní verše.
Po studiích nastoupil Hněvkovský jako úředník městské správy v Plánici u Klatov. Přitom se dále věnoval studiu literatury a vlastní tvorbě. V roce 1805 se vrátil do svého rodiště, kde svou úřednickou funkci zastával dvacet let. Poté byl ustanoven purkmistrem v Poličce a na odpočinek se odstěhoval do Prahy, kde také zemřel. Pohřben byl na Olšanech.
Tvorba Šebestiána Hněvkovského se objevovala v mnoha časopisech té doby, např. Česká včela, Květy, Věnec, Časopis Českého muzea aj. Psal poezii – epigramy, milostnou lyriku, satiru i didaktické básně, zvláště epické. Napsal i několik dramat.
Poezie:
Vyšehradský sloup aneb podivná historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen byl – jako baladik přispěl do 1. svazku Puchmajerova sborníku básní. Báseň má blízko ke kramářským písním, podobně jako některé další autorovy básně.
Vnislav a Běla – balada o tragické lásce dvou milenců, která vyšla ve 2. svazku Puchmajerova sborníku básní.
Děvín – 1805, 2. vyd. 1829. Komický epos o dívčí válce zvané též „báseň směšnohrdinská o dvanácti zpěvích“. V roce 1829 Hněvkovský epos nepříliš šťastně přepracoval na báseň „romantickohrdinskou o osmnácti zpěvích“.
Básně drobné – 1820
Nové básně drobné – 1841
Doktor Faust – 1844, rozsáhlá báseň „o devíti zpěvích“
Dramata:
Jaromír – 1835, podle Kroniky Václava Hájka z Libočan
Václav – 1837
Námluvy v Koloději – 1839
Král Otakar II. – tragédie čerpající z historických studií Františka Palackého zůstala nedokončená.
Teoretické spisy:
Zlomky o českém básnictví – 1820, autor zde dokazuje, že přízvučné básnictví odpovídá duchu českého jazyka.
Šebestián Hněvkovský se narodil v početné rodině chudého koželuha. Jeho otec byl sečtělý a národně uvědomělý. Po středoškolských studiích v Berouně vystudoval Šebestián Hněvkovský filozofii a práva v Praze. Již v těchto letech se zajímal o poezii a záhy se pokusil o vlastní verše.
Po studiích nastoupil Hněvkovský jako úředník městské správy v Plánici u Klatov. Přitom se dále věnoval studiu literatury a vlastní tvorbě. V roce 1805 se vrátil do svého rodiště, kde svou úřednickou funkci zastával dvacet let. Poté byl ustanoven purkmistrem v Poličce a na odpočinek se odstěhoval do Prahy, kde také zemřel. Pohřben byl na Olšanech.
Dílo Šebestiána Hněvkovského:
Tvorba Šebestiána Hněvkovského se objevovala v mnoha časopisech té doby, např. Česká včela, Květy, Věnec, Časopis Českého muzea aj. Psal poezii – epigramy, milostnou lyriku, satiru i didaktické básně, zvláště epické. Napsal i několik dramat.
Poezie:
Vyšehradský sloup aneb podivná historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen byl – jako baladik přispěl do 1. svazku Puchmajerova sborníku básní. Báseň má blízko ke kramářským písním, podobně jako některé další autorovy básně.
Vnislav a Běla – balada o tragické lásce dvou milenců, která vyšla ve 2. svazku Puchmajerova sborníku básní.
Děvín – 1805, 2. vyd. 1829. Komický epos o dívčí válce zvané též „báseň směšnohrdinská o dvanácti zpěvích“. V roce 1829 Hněvkovský epos nepříliš šťastně přepracoval na báseň „romantickohrdinskou o osmnácti zpěvích“.
Básně drobné – 1820
Nové básně drobné – 1841
Doktor Faust – 1844, rozsáhlá báseň „o devíti zpěvích“
Dramata:
Jaromír – 1835, podle Kroniky Václava Hájka z Libočan
Václav – 1837
Námluvy v Koloději – 1839
Král Otakar II. – tragédie čerpající z historických studií Františka Palackého zůstala nedokončená.
Teoretické spisy:
Zlomky o českém básnictví – 1820, autor zde dokazuje, že přízvučné básnictví odpovídá duchu českého jazyka.