Stieg Larsson, druhý nejprodávanější autor beletrie na světě za rok 2008, byl švédský novinář, spisovatel a významný odpůrce pravicového extremismu, který se ve světě proslavil především trilogií Milénium. Jako Karl Stig-Erland Larsson se narodil...
Životopis
Stieg Larsson, druhý nejprodávanější autor beletrie na světě za rok 2008, byl švédský novinář, spisovatel a významný odpůrce pravicového extremismu, který se ve světě proslavil především trilogií Milénium. Jako Karl Stig-Erland Larsson se narodil 15. srpna 1954 v severním Švédsku. Zemřel ve Stockholmu 9. listopadu 2004 na těžký infarkt jen čtrnáct dní poté, co dokončil poslední knihu trilogie.
Život a dílo
Stieg Larsson se narodil 15. srpna 1954 nedaleko města Skellefteå na severu Švédska. Když bylo v roce 1995 ve Švédsku osm lidí zavražděno neonacisty, tento novinář se stal jednou z nejvýraznějších osobností při zakládání organizace Expo a s ní i stejnojmenného časopisu, ve kterém později pracoval jako šéfredaktor. Čtvrtletník vychází dodnes, obsahuje převážně investigativní články na téma nacionalismu, rasismu, nedemokratického a antisemitistického smýšlení. Důrazně vystupuje proti extremistickým pravicovým hnutím.
Kromě práce pro Expo byl Larsson zpočátku politickým aktivistou za Kommunistiska Arbetareförbundet (Komunistickou dělnickou ligu), pracoval jako fotograf, editor trockistického Fjärde internationalen a byl dopisovatelem pro týdeník Internationalen. Na rok se stal předsedou největšího švédského fanklubu science fiction. V letech 1977–1999 působil jako grafik v největší tiskové agentuře ve Skandinávii Tidningarnas Telegrambyrå. Právě zde se v 90. letech zrodila myšlenka psát Milénium.
Detektivní příběh o novináři Mikaelu Blomkvistovi a svéhlavé Lisbeth Salanderové je ale trilogií možná pouze nešťastnou náhodou. Spekuluje se totiž o tom, že autor si již dříve sám pro sebe načrtl několik pokračování „trilogie“. Mělo se jednat až o šest dalších knih. Do své smrti ale stihl napsat jen tyto tři romány, které byly všechny poprvé vydány až po jeho smrti - Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor, 2005), Dívka, která si hrála s ohněm (Flickan som lekte med elden, 2006), Ztracené vzdušné zámky (Luftslottet som sprängdes, 2007).
Na motivy trilogie natočil dánský režisér Niels Arden Oplev tři navazující filmy. První z nich měl ve Švédsku premiéru v lednu 2009, druhý byl do kin uveden téhož roku v září. Premiéra poslední části ve Švédsku proběhla v listopadu 2009 a filmy se postupně dostávají do distribučních sítí kin na celém světě.
Spor o dědictví
Padesátiletý beletrista zemřel ve Stockholmu 9. listopadu 2004 na těžký infarkt. Je to sice již mnoho let, přesto stále panují neshody ohledně jeho dědictví. Autor napsal neověřenou poslední vůli, která je považována za neplatnou. Jeho životní partnerka Eva Gabrielssonová, kterou si nikdy nevzal, tak nemá nárok na dědictví. S Larssonem žila přes třicet let, ale podle švédských zákonů ani přesto nesmí dědit.
Majetek a autorská práva tedy připadly autorově rodině – otci a bratrovi, se kterými se teď Gabrielssonová soudí. Larssonovi fanoušci dokonce založili organizaci na finanční podporu Gabrielssonové – vybírají peníze, které pokryjí její výdaje za soudní proces. Ta mezitím chystá vydat vlastní knihu o dění po partnerově smrti nazvanou Rok po Stiegovi.
Jako jeden z důvodů, proč se s Larssonem nikdy nevzali, uvádí Gabrielssonová strach o vlastní bezpečí. Vzhledem k jeho práci pro organizaci Expo a jeho dalším aktivitám zaměřeným proti extremistům, vyhrožovali Larssonovi jeho názoroví odpůrci několikrát smrtí. V případě sňatku by manželé museli podle švédských zákonů zveřejnit svou trvalou adresu, což si autor nepřál.
Život a dílo
Stieg Larsson se narodil 15. srpna 1954 nedaleko města Skellefteå na severu Švédska. Když bylo v roce 1995 ve Švédsku osm lidí zavražděno neonacisty, tento novinář se stal jednou z nejvýraznějších osobností při zakládání organizace Expo a s ní i stejnojmenného časopisu, ve kterém později pracoval jako šéfredaktor. Čtvrtletník vychází dodnes, obsahuje převážně investigativní články na téma nacionalismu, rasismu, nedemokratického a antisemitistického smýšlení. Důrazně vystupuje proti extremistickým pravicovým hnutím.
Kromě práce pro Expo byl Larsson zpočátku politickým aktivistou za Kommunistiska Arbetareförbundet (Komunistickou dělnickou ligu), pracoval jako fotograf, editor trockistického Fjärde internationalen a byl dopisovatelem pro týdeník Internationalen. Na rok se stal předsedou největšího švédského fanklubu science fiction. V letech 1977–1999 působil jako grafik v největší tiskové agentuře ve Skandinávii Tidningarnas Telegrambyrå. Právě zde se v 90. letech zrodila myšlenka psát Milénium.
Detektivní příběh o novináři Mikaelu Blomkvistovi a svéhlavé Lisbeth Salanderové je ale trilogií možná pouze nešťastnou náhodou. Spekuluje se totiž o tom, že autor si již dříve sám pro sebe načrtl několik pokračování „trilogie“. Mělo se jednat až o šest dalších knih. Do své smrti ale stihl napsat jen tyto tři romány, které byly všechny poprvé vydány až po jeho smrti - Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor, 2005), Dívka, která si hrála s ohněm (Flickan som lekte med elden, 2006), Ztracené vzdušné zámky (Luftslottet som sprängdes, 2007).
Na motivy trilogie natočil dánský režisér Niels Arden Oplev tři navazující filmy. První z nich měl ve Švédsku premiéru v lednu 2009, druhý byl do kin uveden téhož roku v září. Premiéra poslední části ve Švédsku proběhla v listopadu 2009 a filmy se postupně dostávají do distribučních sítí kin na celém světě.
Spor o dědictví
Padesátiletý beletrista zemřel ve Stockholmu 9. listopadu 2004 na těžký infarkt. Je to sice již mnoho let, přesto stále panují neshody ohledně jeho dědictví. Autor napsal neověřenou poslední vůli, která je považována za neplatnou. Jeho životní partnerka Eva Gabrielssonová, kterou si nikdy nevzal, tak nemá nárok na dědictví. S Larssonem žila přes třicet let, ale podle švédských zákonů ani přesto nesmí dědit.
Majetek a autorská práva tedy připadly autorově rodině – otci a bratrovi, se kterými se teď Gabrielssonová soudí. Larssonovi fanoušci dokonce založili organizaci na finanční podporu Gabrielssonové – vybírají peníze, které pokryjí její výdaje za soudní proces. Ta mezitím chystá vydat vlastní knihu o dění po partnerově smrti nazvanou Rok po Stiegovi.
Jako jeden z důvodů, proč se s Larssonem nikdy nevzali, uvádí Gabrielssonová strach o vlastní bezpečí. Vzhledem k jeho práci pro organizaci Expo a jeho dalším aktivitám zaměřeným proti extremistům, vyhrožovali Larssonovi jeho názoroví odpůrci několikrát smrtí. V případě sňatku by manželé museli podle švédských zákonů zveřejnit svou trvalou adresu, což si autor nepřál.