Václav Černý byl český literární vědec, překladatel, esejista a editor.

Václav Černýse narodil v rodině učitele, literárního historika a překladatele z francouzštiny Václava Černého (1862 – 1941). Středočeská studia absolvoval na gymnáziu v Náchodě a na lyceu v Dijonu, kde v roce 1924 maturoval.V letech 1924 – 29 studoval romanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě UK.

Václav Černý krátce učil na reálce v Brně. V roce 1930 odešel do Ženevy a do roku 1934 zde zastával místo sekretáře slavistického institutu - Institut d´études slaves. Na ženevské univerzitě se také habilitoval pro srovnávací a obecnou literaturu. Po návratu učil na středních školách, získal docenturu románských literatur na Filozofické fakultě UK v Praze. Přednášel rovněž jao mimořádný profesor na Masarykově univerzitě v Brně.

Po uzavření vysokých škol v době nacistické okupace se Václav Černý vrátil k profesuře na reálném gymnáziu v Praze. Byl činný v protifašistickém odboji. V roce 1944 byl zatčen a až do konce války vězněn na Pankráci.

V roce 1945 byl Václav Černý krátce členem České národní rady a Zemského národního výboru. Do roku 1951 přednášel obecnou a srovnávací literaturu na filozofické fakultě UK. Pro svůj negativní postoj ke komunistickému režimu byl propuštěn, zatčen, ale při soudu opět osvobozen.

V roce 1968 se Václav Černý vrátil na fakultu, ale vroce 1970 byl penzionován a mohl publikovat pouze v zahraničí.


Václav Černý pracoval rovněž jako redaktor kritické přílohy Lidových novin a založil Kritický měsíčník, který byl trvale spojen s jeho jménem. Měl blízko k existencionalismu, z českých autorů ho zajímali např. Jiří Orten, František Halas a další básníci spirtuálního proudu či existencionalismu.

Do poválečných diskusí zasáhl studiemi
Boje a směry socialistické kultury – 1946
Osobnost, tvorba a boj – 1947

Na sklonku šedesátých let psal o tvorbě B. Hrabala a M. Kundery. Z literárněvědných témat se věnoval především romantismu, baroku, francouzské a staročeské literatuře. Překládal ze španělštiny, francouzštiny a italštiny.

Odborné a vědecké práce, eseje:
bIdeové kořeny současného umění – 1929

Essai sur le titanisme dans la poésie romantique entre 1815 et 1850 – 1935. Autor v tomto francouzském eseji se zaměřuje na rozbor poezie již od počátku 19. století. Jde tu nejen o nové pojetí vztahu člověka k Bohu, ale i o postavení umělce ve společnosti.

Karel Čapek – 1936
Jaroslav Seifert – 1954
Esej o básnickém baroku – 1937
Rasismus, jeho základy a vývoj – 1939
Meditace o romantickém neklidu – 1941, o Lermontovi
Polibek na usměvavá ústa – 1943, o Dantovi
Osobnost, tvorba a boj – 1947
Staročeská milostná lyrika – 1948
První sešit o existencialismu – 1948
Staročeský Mastičkář – 1955

Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích – 1958. Černý se zde snaží objasnit na středověkém materiálu tolik zneužívaný pojem „lid“ v současné době.

Knížka o Babičce – 1963, autor navazuje na otcovskou tradici, v níž na základě pramenů a důkladných znalostí rodného kraje, citlivě koriguje klasické dílo.

Co je kritika, co není a k čemu je na světě – 1968
Studie ze starší světové literatury – 1969
Studie a eseje z moderní světové literatury – 1969
O povaze naší kultury – 1981 Mnichov
Paměti 1 – 3, 1992 – 94
Druhý sešit o existencialismu – spolu s Prvním sešitem, 1992
Eseje o české a slovenské próze – 1994
Skutečnost svoboda – 1995