Kronikář Václav Hájek z Libočan byl původně utrakvistický farář, roku 1521 konvertoval ke katolictví. V roce 1526 byl farářem v Rožmitále, v letech 1527-34 děkanem na Karlštejně a farářem na Tetíně, pak proboštem ve Staré Boleslavi. Asi od roku 1524 byl mj. oblíbeným českým kazatelem tomášského kláštera na Malé
Straně.

Jeho dráha duchovního byla provázena snahou o získání výnosných církevních beneficií a spory s církevní i světskou vrchností vyvolávanými jeho zištností.

Václav Hájek z Libočan zemřel 18. března 1553.

Dílo:

V letech 1534 – 39 napsal Hájek rozsáhlou Kroniku českou, sledující české dějiny od příchodu Čechů vedených vybájeným praotcem Čechem až po nastoupení prvního Habsburka – korunování Ferdinanda I. r. 1526. Příchod Čechů datuje rokem 644.

Hájek vycházel ve výkladu ze starších kronikářských děl, tradic, z materiálů šlechtických archivů, které byly zpřístupněny. Dílo doplňoval i vlastní fantazií a doplňky do podoby epických příběhů. Hájek se projevil jako výborný vypravěč. Čtenářská poutavost zachránila slabý podklad díla. Autor tím chtěl dodat české minulosti slávu a lesk, chtěl se však i zavděčit bohaté a vlivné šlechtě.

Základní osnovu díla je členění podle jednotlivých let. Pro jadrnou lidovou řeč, důraz na epickou podobu sdělení spolu s vypravěčskými kvalitami učinily z Kroniky české nejoblíbenější knihu o české minulosti na celá staletí.
Kronika byla vytištěna roku 1541 a vydána až roku 1543.

Hájkovu popularitu neohrozila ani zdrcující kritika jeho nevěrohodnosti v údajích o nejstarších dobách. Podal ji v 18. století osvícenský dějezpytec, řádový kněz Gelasius Dobner (17919-1790). Pronikavým rozborem a pečlivým studiem pramenů odhalil nespolehlivost Hájkovy kroniky.

V novém vydání z let 1819-23 se Kronika česká stala hlavním látkovým východiskem romantického historismu české obrozenecké literatury.